Jistě je podobných slavností víc, ale já je neznám. Jsou lidi, kteří je obrážejí, jak jde rok: například moje Jezinky. Tu ve Strážnici se divák lehce stane účinkujícím: něco ho strhne, totiž ctižádost nebo ješitnost, že také něco umí, například já. Mladé lidi sem láká prvek dobrodružství. Pódiové vystoupení je jako divadlo nebo koncert. Má jedno téma a nic se nemůže stát. Jedni diváci na to jdou, protože to neznají, jiní, protože to znají.
Před Hrbáčovou muzikou Pod šancama divoce verbovalo několik mládenců, ale úžasně! Když potom jeden z nich přišel k mým cérkám, jež tam seděly na zemi, a začal do nich „valit“, byla to domluva roztomile marná, a ony měly nečekaný zážitek.
Každý umělecký projev působí na člověka podle toho, co v člověku je. Může v něm rozeznít jen ty struny, které v něm jsou: dráždí jeho vzpomínky, představy. Čím je člověk starší, tím má těch strun v sobě víc, až bolavě. A protože já jsem hodně starý, chtělo se mi u všeho brečet. Koncert na Panovu flétnu paní Liselot Rokytové z Amsterodamu dal mi takto příležitost trošku si odbrečet, že umřel Zdeněk Urbánek a že Alexandra Berková nepřijde na zítřejší zkoušku Wlastenců. A představil jsem si také, jak mě tu za rok budou marně vyhlížet ty dvě Jezinky, co se ke mně hlásí už tři roky. Je to matka s dcerou: ale ta matka ji musela mít hodně brzy, protože vypadají jak sestry. Přišly k našemu stolu zpívat, a zpívaly tak, že všechno na doslech ztichlo. Před muziku se neodvážily, to já ano: když se ke mně přidal jeden Veličan, jménem Slovák, povoláním zedník. Zazpívali jsme Chodila Maryška. Toto velice dojalo muže naproti, Slováka z Bratislavy, který je ten případ: chodí si sem každého roku pro to, co v sobě má.
A zase mi napadlo, že tu po celé roky nepotkávám nějaké pražské spisovatele či novináře, kteří by přišli bez úkolu, jen kvůli sobě. Kam ti si chodí odcítit svůj život, který jináč je tak šerý? A zas, jako jindy: napíší o té slavnosti nějaké noviny aspoň tolik, kolik psávají o jednorázovém vystoupení nějakého Bena Bingbyho na jednu kytaru? Ale je pravda: obsáhnout pozorností a vyjádřit osobní terminologií událost tak rozlehlou a rozmanitou musí být velice těžké, a nemůže být, dokonce, ani ve všem spravedlivé. Když ona na každého působí něčím jiným.
Jan Rokyta měl slavnost velice pěknou. Jeho syn Jan, autor i režisér, to všecko složil a obstaral na dálku - z Amsterodamu. Byly tu čtyři kapely a na třicet zpěváků. Velice dobře, vtipně nás uváděl Alfred Strejček. Já jsem zpíval s Lažou pěsničku Na horách studénky, ale úspěch jsem měl se svou řečí, kde jsem pravil, co čtenář tohoto listu zná: že Evropa je hlavně u nás, že my jsme ji po staletí hájili před nájezdníky, zatímco okrajové národy, Španělé, Francouzi a Holanďané se vydávali na lup do celého světa a nadělali Evropě afér, z nichž některé trvají dodnes. „Škoda, že neděláte politiku,“ pravili mi pak někteří. „Však dělám. Takto,“ pravil jsem.
Koncert na Panovu flétnu paní Liselot Rokytové z Amsterodamu dal mi takto příležitost trošku si odbrečet, že umřel Zdeněk Urbánek a že Alexandra Berková nepřijde na zítřejší zkoušku Wlastenců
