Svět bez armád - disciplinovaných, poslušných a dodržujících zákony - by byl neobyvatelný. Armády těchto kvalit jsou nástrojem, ale také symbolem civilizace a bez jejich existence by se lidstvo muselo buď spokojit s životem na primitivní úrovni, pod vojenským horizontem, anebo upadnout do zákon neznajícího chaosu masového válčení v hobbesiánském stylu všech proti všem, napsal ve své Historii válečnictví britský historik John Keegan.
Právě Keegan je jedním z autorů, kteří se snaží popsat a vysvětlit kulturu válečníka - onen unikátní soubor zvyků, tradic, schopností a odhodlání - sice dohánějící kulturu civilní, ale přesto stále za ní zaostávající. Nemůže tomu být jinak, protože pokud by se obě kultury staly jednou, kultura válečníka by musela nevyhnutelně zaniknout, jak to popisuje Keegan.
Přesto však „vojenské struktury v běhu tisíciletí jsou věrným obrazem společností, z nichž vzešly, a řídí se i inspirují zákony a mravními normami těchto společností. Vypovídají nejenom o společenských hodnotách, ale i o tom, v jakém světle si ta která společnost přeje vidět sebe samu,“ píše v předmluvě ke knize Vojáci plukovník Tim Collins.
Právě publikace Vojáci, ve které je velké množství fotografií, obrazů a nákresů, je dobrou příležitostí blíže se podívat na významné bojovníky světové historie. A hlavně porovnávat a sledovat - jak se vyvíjela výzbroj a výstroj, kdy došlo k jakým zlepšením a proč kteří bojovníci preferovali tu či onu výzbroj. R. G. Grantovi se na relativně malém prostoru - v knize představuje válečnictví posledních 2500 let - daří výstižně popsat základní trendy ve vojenství a zasazovat je do reálií, antikou počínaje a současností konče. Zajímavé je zařazení předkolumbovských bojovníků v Americe či Maorů.
Velké množství ilustrací je zároveň výhodou, ale logicky i nevýhodou. Byť se za autorovým výběrem dá najít jasný záměr, logiku si udržuje až do 19.-20. století. Především na 20. století je ale patrná jistá „neuspořádanost“ a anglosaský pohled. Například první světová válka je ilustrována na britském pěšákovi a německých úderných jednotkách. Ostatní, včetně rakouskouherských, francouzských či ruských vojáků jsou uvedeni ve čtyřstránkové kapitole „Další pěšáci 1. světové války“, což není dostatečné ani pro hrubou představu o italské, srbské či ruské frontě. O československých legiích ovládajících velkou část transsibiřské magistrály není v knize ani slovo.
Po 1. světové válce následuje v rychlém sledu španělská občanská válka, stíhači RAF, posádka německé ponorky, posádka sovětského tanku T-34, posádka bombardéru B-17, agent speciálních sil, americký výsadkář, voják francouzské cizinecké legie a pak je představen americký námořní pěšák, a to nikoli při velkých taženích třeba na Filipínách či na ostrůvcích Tichomoří, ale ve Vietnamu. Chybí portrét německých, sovětských či japonských vojáků. Války v Iráku a Afghánistánu jsou zmíněny v několika odstavcích, přestože kniha vyšla v originále v roce 2007 a oba tyto konflikty značně ovlivnily vojenské myšlení. Bohužel nedostatky ve zpracování 20. století poškozují jinak zajímavou publikaci, která samozřejmě nemůže sloužit jinak než jako jakýsi „úvod“ do problematiky.
VYŠLO ČESKY Vojáci. Válečníci v proměnách staletí R. G. Grant V překladu Evy Křístkové, Leonida Křížka a Davida Pazdery vydal Knižní klub, Praha 2008. 360 stran.
