Pátek 29. března 2024, svátek má Taťána
130 let

Lidovky.cz

O lidech, událostech a zážitcích, již by neměli být zcela zapomenuti

Česko

Kniha Vzpomínání vychází po více než dvacetiletém čekání. Zdeněk Sklenář se psaní pamětí věnoval zejména od roku 1980, kdy z vlastního rozhodnutí ukončil své malířské dílo. Po autorově nečekané smrti v dubnu 1986 se rukopisu ujal Sklenářův přítel Jiří Šetlík, který jej uspořádal a připravil k vydání v nakladatelství Odeon. Na začátku devadesátých let však Odeon zanikl a Vzpomínání bylo jedním z titulů, které se již vydat nepodařilo. Knihu tak vydala až nyní, u příležitosti výstavy Zdeněk Sklenář / Deset tisíc věcí - deset tisíc let, Galerie Zdeněk Sklenář.

Jiří Trnka (...) Když však přijel Trnkův mecenáš profesor Josef Skupa s divadlem Špejbla a Hurvínka, to nám bylo teprv hej. Na všechna jejich představení jsme chodívali »dozadu« jako domů, znali jsme zpaměti všechny jejich parodie na soudobé šlágry, neboť Trnka měl absolutní sluch spojený s vynikající hudební pamětí. Stačilo, aby slyšel nápěv dvakrát třikrát, a mohl ho skoro přesně reprodukovat. Po každém představení nás Skupa pravidelně zvával se svými přáteli do nějaké blízké hospody na dva buřty, dvě housky a jedno dvě plzeňské. Přidružili se další Plzeňáci, redaktor Koval, herci Jaroslav Průcha a Jindřich Plachta, takže bylo mnoho legrace, a já jsem nestačil s velkou rozkoší vychutnávat ten jejich zpěvný přízvuk a to jejich »á mordyjé«.

(...) Kulturní zážitky jsme s Trnkou občas, hlavně ve vyšších ročnících, když byly větší peníze na rozšoupnutí, třeba dvacet korun, prokládali pod záminkou obohacení sebevzdělání návštěvami různých obskurních nočních i ranních zapadáků, lokálů, putyk i vinárniček s příchutí již odumírajících bordýlků. Prolezli jsme dnes již neexistující historické špeluňky, třeba U Špírků, U Kulaté báby, U Kouličků, U Dobřenských a jiné, jejichž rádoby podrobnou znalost jsme pokrytecky předstírali a lstivě přeháněli, abychom u spolužáků vzbudili respekt a získali pověst světáků a flamendrů.

Kdyby si někdo myslel, že sporadické návštěvy těchto podniků byly zdrojem nějakého veselí, velice by se mýlil, neboť byly vlastně všechny na jedno brdo. Vždycky tam hrozně blábolili a vzájemně se naparovali místní štamgasti, v rohu seděla nějaká zapšklá zkrachovalá existence utápějící svůj soukromý světabol a nezbytné omšelé prostitutky. Pivo jsme obyčejně rychle vypili a vypadli z toho »kouře a čmoudu« - řečeno slovy dobové odrhovačky, abychom se octli na čerstvém vzduchu.

Avšak byli jsme tam, a mohli se tím chlubit.

Hlavně před zkouškami jsem se chodíval soustřeďovat do jednoho hrozného brlohu Maroko na rohu z Karlovy ulice do Michalské, který byl vyzdoben nepředstavitelnými ručně malovanými kýči.

Dal jsem si obyčejně jedno pivo pro sebe a druhé pro Jeníčka, slepého harmonikáře, aby mně zahrál a zazpíval mou oblíbenou píseň Stavěli tesaři zedníkům lešení. Proto mě tam staropražsky oslovovali »pane archítek«. Nechat tam za útratu bůra, tj. 5 Kč, patřilo k tomuto vznešenému titulu. Později mě spisovatel Jiří Weil upozornil, že si tam též prý odskočili na pivo Franz Kafka se svým přítelem prof. Albertem Einsteinem, který přednášel vysokou matematiku na německé technice nedaleko odtud v Husově ulici. Slavný objevitel teorie relativity byl neméně známý i jako výborný houslista, hrál pravidelně při bohoslužbách ve Staronové synagoze v Pařížské ulici.

V Paříži První soubornou výstavu jsem uspořádal roku 1946 v tehdejším Topičově salónu. Potom už jsem se cítil »jistější v kramflecích«, neboť ji zahajoval sám Jaromír Pečírka, můj profesor dějin umění. Malíř Otakar Mrkvička, obávaný a nekompromisní kritik umění v Lidových novinách, mě v recenzi sice povšechně pochválil a vystihl, že moje malba je prodchnuta oparem něčeho tesklivého, zároveň však podotkl, že jsem lepší kreslíř než malíř. Podle doznívajících názorů minulých generací jsem měl právo urazit se; naši předchůdcové se neustále uráželi, nepřátelsky se celý život napadali pro úplné maličkosti. Patřilo k tehdejšímu bontónu mít co nejvěhlasnějšího odpůrce, neboť odlesk jeho jména jako by dopadal na hlavu kritizovaného. S Mrkvičkou jsme se shodli, že má v podstatě pravdu, ale já jsem podotkl, že mu to jednou nakreslím, jak umím malovat. Netušil, že tehdy mně šlo o to, sloučit kresbu s malbou v jeden harmonický celek.

Paul Eluard a Josef Šíma vybrali na mé výstavě několik obrazů pro výstavu mladého československého umění v galerii La Boëtie. Při příležitosti vernisáže jsem poprvé navštívil Paříž. Vernisáž byla důstojná: přišel Pablo Picasso, nerozlučná dvojice přátel, stejně vysocí a zavalití velikáni Fernand Léger a sochař Alexander Calder, spisovatel Louis Aragon, tehdy módní fotografka a Picassova modelka Dora Maarová a samozřejmě Josef Šíma a jeho přátelé, Oscar Dominguez, Antoni Clavé a další španělští malíři. Tehdejší velvyslanec Adolf Hoffmeister potom pozval Picassa na večeři a posezení. Poněvadž znal Picassovu mánii kreslit na všem, co je bílé, dal prostřít sněhobílý ubrus a nenápadně pohodil pastely a barevné tužky. Pobyli až do rána a Picasso pokreslil celý ubrus od jednoho konce ke druhému. Druhý den v poledne přišla pokojská s dotazem, co to bylo za návštěvu. Hned ráno odnesla ubrus celý počmáraný do prádelny, a když ho šla dopoledne vyzvednout, řekli jí, že musí připlatit, poněvadž jim dalo více práce ho vybílit než obvykle.

A tak přišel Adolf Hoffmeister, celé lidstvo a my s ním o nejvzácnější ubrus na světě, vlastnoručně vyzdobený Picassem.

František Tichý (...) U Petříků ve vinárně jednoho parného dne jsem se náhodou sešel se spolužákem Václavem Pátkem na jednom deci bílého se sodovkou vestoje. Přes chodbu byl další malý lokálek, a když jsem tam po chvíli nahlédl, viděl jsem tam sedět »unaveného« Frantu Tichého s jednou jeho známou. Optal se mě grobiánsky »s kým tam jseš«, a když se to dozvěděl, povídá »přijďte sem«. Mezitím vrchní přinesl jedno deci bílého vína a lahvičku sodovky. Franta povídá »dej mi napít«, odpověděl jsem, že nemůžu, poněvadž je to strašně silné a mohlo by ho to porazit. Samozřejmě že si dal skleničku a od toho momentu jsme si začali hrát jako malí kluci. Urazili jsme několik lahviček sodovky, po nichž byl najednou střízlivý a začal se jevit jako úplně jiný člověk.

Ptal se, co dělám, a když jsem řekl, že teď pastely, tak mně během několika minut prozradil tajemství této techniky, používané francouzskou malířkou Vigée Lebrunovou (1755-1842), jejíž pastelové portréty v Louvru pokládal vůbec za nejdokonalejší. Postupovala metodicky tak, že hned první vrstvu kresby ofixírovala mlékem zředěným vodou, po zaschnutí pracovala dále a opět ofixírovala každou vrstvu až po dokončení, takže její pastely dodnes pevně drží. Stejně prý postupovali Degas a Toulouse-Lautrec. Potom jsem ho požádal, aby mně stál modelem k svému portrétu. Slíbil, ale samozřejmě nepřišel.

Začal jsem tedy zpaměti. Hlavu jsem udělal zkusmo ve skutečné velikosti do levé části plátna 80 cm vysokého a 100 cm širokého.

Pokračování na straně V

Dokončení ze strany IV

Celý obraz jsem nakonec komponoval jako panoptikální průřez jeho dílem, jak jsem měl možnost ho do té doby poznat, tedy jako jakýsi druh malované monografie. Na místě, kde jsem původně začal malovat Tichého portrét, je nyní seskupenina figur, do které se mně podařilo vtěsnat i jeho hlavu, velkou asi jako na fotografii do občanské legitimace. Aby mně jednou někdo nevyčítal, že jsem podlehl vlivu jeho studených barev, zvolil jsem škálu klasických teplých, a tak tento obraz působí poněkud staromajstrovsky.

Je namalován na plátně ze štrozoku, které mi poslala moje teta ze Sudet, poněvadž jiné plátno tehdy nebylo. S obrazem jsem si hrál pět let (1950-1954) a nazval ho Pocta Františku Tichému. Po dokončení jsem mu ho chtěl ukázat. Slíbil vždy, že se přijde podívat -ale nepřišel. Viděl pouze černobílou fotografii, kterou jsem mu poslal k narozeninám. Kdyby byl tehdy přišel a řekl: »Dej mi ho, nakreslím tvůj portrét,« tak jsem mu ho klidně daroval.

(...) Naposled jsem Tichého viděl u vchodu do nakladatelství Odeon. Sestupoval ze schodů se svou manželkou a dlouholetým přítelem Jaroslavem Hoškem. Pozdravili jsme se a já jsem se ho optal, co dělá. Odpověděl: »Jdu dolů, ze schodů, a co děláš ty?« »Já jdu zase nahoru, do schodů,« řekl jsem. »Tak si o tom ještě pohovoříme,« povídá.

K tomu už nedošlo, a když jsem se dozvěděl tu smutnou zprávu, že 9. října 1961 zemřel, v rozrušení jsem na jeho památku napsal báseň: Odložil glazé rukavice, uchopil cylindr do levé ruky a kouzelnickou hůlkou zaklepal na jeho hedvábím lemovaný okraj -hůlka se proměnila ve štětec, kterým pomalým a velmi pečlivým tahem napsal »Konec představení« Pomocí trojúhelníku opravil tužkou tu a tam kontury, aby se příliš nechvěly, a s očima přimhouřenýma odešel za oponu.

Ještě naposled se ohlédl, aby se přesvědčil, že se nikdo neusmívá. Čínské úlomky (...) Hospůdka pekingských básníků je v jedné úzké uličce blízko brány Cha-ta-men, kde byl počátkem století zastřelen německý velvyslanec von Ketteler. To se stalo tehdy signálem k všeobecnému povstání boxerů.

Ve skutečnosti se hospůdka jmenuje Kchang-le, tj.

Zdraví-radost, ale vymyslel jsem si pro ni tento název, protože se tu scházejí básníci, spisovatelé a činovníci z nedalekého Svazu čínských spisovatelů, kde byl zaměstnán i básník Aj Čching.

Znaky hospůdky mi nakreslil kuchař, podle tradice obrovitý neomezený vládce kuchyně, reprezentant její kvality. Ženy konají jen podřadné práce, jako škubání drůbeže, škrabání ryb a přípravu zeleniny, neboť čínská kuchyně byla a je záležitostí výlučně mužskou a výborný kuchař byl vždy pokládán za vládnoucího člena rodiny. Majitelka hospůdky, pocházející prý z nějakého vznešeného mandžuského rodu, pokuřovala z dlouhé cigaretové špičky a udělovala jen rozkazy.

Sedával jsem otočen zády ke stěně, vpravo Adolf Hoffmeister, naproti nám dobře francouzsky mluvící básník Aj Čching, který studoval malbu v Paříži a byl výborným znalcem čínského i evropského malířství a plastiky. Stále objednával vynikající lahůdky, z nichž nám ohromně chutnala jedna tyrkysově zelená ryba, kterou mi Aj Čching nakreslil i s čínským pojmenováním. Také prý na ni napsal báseň. Neúnavně nám do malých kalíšků doléval výbornou zelenou slabou teplou kořalku z čerstvých bambusových listů.

Podle čínské tradice musí zůstat u stolu jedna židle volná pro případ, že by se náhodou dostavil ještě někdo další.

Ve vedlejší uličce byl obchod s obrazy. Aj Čching nám pomáhal radou při výběru a my jsme s Adolfem Hoffmeisterem nakoupili tolik obrazů, že dnes máme v Národní galerii jednu z největších sbírek soudobého čínského malířství na světě.

Pekingská kachna - Pej-ťing ja-c’ - je nejproslulejší restaurace, kterou jsme navštívili třikrát, abychom si ověřili pravdivost pověsti, která ji předcházela, že totiž nezklame žádného gurmána.

Uličkou mezi dvěma bloky domů, asi tak půl metru širokou, jsme se přesunuli z hlavní třídy přímo do oné proslavené restaurace. Uprostřed krásného dvorku tam stál obrovský bronzový kotel, který po vpádu Mongolů roku 1280 Číňané zakopali do země jako projev odporu a teprve po vypuzení Mongolů, asi po dvou stech let, ho vykopali. Dodnes v něm vaří polévku nenapodobitelné chuti.

Musím popsat obřad, který jsme vždycky dodrželi. Při vstupu do podniku nás v předsíni přivítalo asi pět dvoumetrových tlustých uklánějících se kuchařů a jemně nám doporučovali oškubané kachny visící za krk na hácích. Měli jsme si jednu vybrat.

To jsme sehráli tak, že jsme pomalu, důstojně, beze spěchu, abychom nevypadali jako nenajedení nedočkavci, chvíli předstírali, že se jako domlouváme, než se rozhodneme pro tu pravou. Rozhodování bylo v podstatě velice jednoduché, protože všechny kachny byly stejně tučně vykrmené, ale hra se nesměla pokazit.

Zavedli nás po dřevěných schůdkách nahoru do jedné z kójí za plentu ke kulatému stolu se čtyřmi židlemi, neboť jsme byli tři: Adolf Hoffmeister, režisér Krátkého filmu Milan Tichý a já.

Přicházeli jsme kolem šesté hodiny a v mezičase při čekání na hlavní chod - kachnu - jsme střídavě usrkávali horký hořký čaj a nasládlé šoasingské víno z malých porcelánových kalíšků a vybírali další dobroty, jejichž název nám napsal při první návštěvě vrchní číšník. Konzumovali jsme přitom černá vejce, žraločí ploutve, rybu upravenou vcelku, z níž jsme hůlčičkami vytrhávali kousky masa, které se v ústech přímo rozplynuly, různé saláty z bambusových výhonků, cibulek a dalších nevídaných pochoutek.

Čínští kolegové nám doporučovali, abychom se raději neptali, co jíme, a spíše si pochutnávali -v tom měli pravdu.

Vyvrcholením večeře je servírování oné proslavené pekingské kachny, která se všude v Číně podává na oficiálních recepcích jako zlatý hřeb kouzelnického kuchařského umění, a také jako zlatý hřeb se svou zlatavou karamelovou polevou vypadá.

A teď to tedy vypuklo - zespodu se ozval obrovský křik, po schodech se vyřítil číšník s bílou páskou přes ústa, aby nám ji všem s obřadnými úklonami hrdě ukazoval, a my jsme uznale volali »chen chao, chen chao«, něco jako »výborně«, a na znamení pochvaly jsme symbolicky vztyčili palec. Za ním druhý číšník se stolečkem, na kterém kuchař kachnu bravurně sekáčkem osekával, kladl kousky kůže a kousky masa na talířky, vedle nichž byly na jiných talířcích naskládané placky, zdánlivě bez chuti. Jednu z nich jsme si položili na dlaň levé ruky, hůlčičkami na ni nakladli kousky masa a kůže, přidali trochu zeleniny a pokapali omáčkou jednoho sta koření, okraje jsme svinuli dovnitř, vytvořili tak jakousi taštičku a teprve pak začaly hody.

Večeře končila popíjením kachní polévky s drobně nakrájenými neloupanými čerstvými okurčičkami. Při prvním ochutnání ze šálku byla hořká, ale najednou dostala takovou zázračnou chuť, že zarovnala všechny předchozí chody -a my odcházeli nikoli přecpaní, ale lehce nasycení.

***

Poněvadž znal Adolf Hoffmeister Picassovu mánii kreslit na všem, co je bílé, dal prostřít sněhobílý ubrus a nenápadně pohodil pastely a barevné tužky. Pobyli až do rána a Picasso pokreslil celý ubrus od jednoho konce ke druhému. Uprostřed dvorku stál obrovský bronzový kotel, který po vpádu Mongolů roku 1280 Číňané zakopali do země jako projev odporu a teprve po vypuzení Mongolů, asi po dvou stech let, ho vykopali. Dodnes v něm vaří polévku nenapodobitelné chuti.

FOR KIDS by měl být zážitkem pro celou rodinu, říká Monika
FOR KIDS by měl být zážitkem pro celou rodinu, říká Monika

Monika Pavlíčková (35 let) je maminkou dvou dcer, sedmileté Terezy a čtyřleté Laury, a zároveň také manažerkou obchodního týmu společnosti ABF,...