A tak jde především o zvůli těch, kteří tahají za nitky komunální politiky. Odpor veřejnosti byl marný stejně jako petice proti zbourání. Když se v Praze v roce 1985 bouralo nádraží Těšnov, veřejnost i odborníci vzteky zatínali zuby, ale bolševik se s nikým nebavil, i když se na Západě psalo, že se zbořila nejkrásnější nádražní budova na sever od Alp. Jak naivní byla představa, že takové drzosti po roce 1989 odzvonilo a že v demokracii se o takových záležitostech diskutuje. Že nepřeváží průhledné zájmy firem, podivných developerů a investorů. Co je dnes v Praze na místě zmíněného nádraží? Magistrála a umolousaný parčík. Raději nemyslet na to, co se postaví na místě libereckého Ještědu. Sdružení Opona tvoří mladí lidé, kteří „cítí potřebu důstojného připomenutí a oslavy 20. výročí pádu železné opony“. Jejich multižánrový projekt, který má dodat barvitější představu komplikované minulosti, se zove Cirkus totality. Už také vyrazilo několik výhonků: autorská inscenace Osobní anamnéza a kniha Věčné časy. Obé dokládá, že ti, kteří totalitu zažili coby děti, ji vnímají jako „bitvu na Piavě“. Od toho se také odvíjí tematická neujasněnost jejich dílek, dobu vidí ve frázích a prefabrikátech, načtených a odposlouchaných. Ale netuší, že byla jako žulový monolit, který každého zalehl, kdepak výběr a možnosti. A tak zbývá jen nesnesitelná rozdováděnost z pionýrů, „soušek“, estébáků, Tuzexu apod., a hlubší umělecká reflexe uniká. Nikdo této mládeži neupírá vlastní pohled, ale musí vnitřně přesvědčit, že má co dodat. Těžko říct, kde se stala chyba, že není kde nabírat. Prožít zmatky dospívání lze kdykoliv a není to pokaždé materiál k uměleckému ztvárnění. Z pocitu, že nevím, co se se mnou děje, umí splést výpověď jen mistři.
Kromě toho je Osobní anamnéza obhajována s pošetilostí jí samé odpovídající. Prý čecháčkovská schopnost přežít lidem narozeným po roce 1984 nic neříká. Tyto argumenty jsou přesně v duchu zjednodušování, kterého se dopouští inscenace, asi jako když v čítankách stálo, že pionýr nelže a myje si krk. Kniha Věčné časy je podobná záležitost. Nabízí mimo jiné eseje nevalné úrovně a nesedne sem ani jinak zajímavá korespondence Václava Havla a Alfréda Radoka. Unaví zejména Martin C. Putna píšící o tom, jak byl pionýrem, pak svazákem, ale vše nakonec pochopil. Ještě že tak.
O autorovi| Jana, redaktorka LN
