Když se dnes řekne „sporťák“, pánům vytane na mysli nejspíš sportovní auto a dámám, potažmo čerstvým maminkám, kočárek. Já však mám na mysli profesi takto zaměřeného novináře, o níž všechno věděl Karel Čapek. Neboť napsal: „Sportovní redaktor krom své rubriky představuje v redakci element statečného optimismu, rytířství a vůbec mužných ctností; to už náleží k tomu povolání. V hloubi srdce je buď slávistou nebo sparťanem, ale zakrývá to horováním pro fair play a vírou ve vyšší mravní poslání pravého sportu; při čemž se netají s tím, že vidí hluboce do politováníhodných poměrů v našem sportu, a že by jim to, pane, vykreslil, kdyby se to mohlo napsat.“
Jako všechny profese, i tato měla a má své hvězdy. S mrazivou lítostí, úměrnou venkovnímu počasí, smutním, že minulou sobotu odešel do nebe jeden z nejlepších mužů oboru, které tato země kdy nesla od dob Oty Pavla, osmasedmdesátiletý Jaroslav Šálek. Rodilý Libeňák hrál fotbal za dorost Meteoru Praha VIII. Přes práci korektora se dostal k místu redaktora v deníku Mladá fronta a vydržel v něm přes padesát let. Jedna z jeho rodinných legend praví, že coby bytostný slávista pomáhal schovávat červenobílé dresy před estébáckými raziemi v padesátých letech. Stačí? Jak komu.
Pracovat za bolševika ve svazáckém deníku musel být dramatický slalom. Jaroslavovi se podařilo nikdy nebýt v KSČ, přesto ho pustili na několik světových šampionátů. Takže i on měl „nějakou osobní historii, jež byla součástí doby a místa, kde vyrůstal“, ale zjevně jinou než tu, kterou se hájil v Bruselu eurokomisař Štefan Füle, absolvent kágébáckého institutu MGIMO.
Těžko chronickým cibulkovským gardistům vysvětlovat, že za normalizace se některé sportovní rubriky novin staly azylem slušných lidí, kteří se ani skrze psaní o fotbale a hokeji nezpronevěřili, dostáli výše uvedeným čapkovským nárokům, prostě nechovali se jako svině. Šálek k nim patřil, vedle Františka Steinera, Františka Černocha, Miloslava Šimáka, Jiřího Macků či Václava Paciny. Zatímco v Zelenkově televizi (z)vraceli své povinné desátky chráněnci ÚV KSČ nebo StB typu Karla Mikysky, Karola Poláka, Víta Holubce, Jaroslava Suchánka, Štěpána Škorpila a Jana Slepičky…
Jaroslav Šálek navíc nad dobovými šašky čněl zasvěceným a trefným referováním s přesahy do oblastí, jež jakýmkoliv vzděláním nedotčení „rowdies“ nebyli schopni přeslabikovat. Když jsme trapně prohráli v kvalifikaci na MS ve Skotsku 1:3, vymyslel si titulek Setnutí jako Marie Stuartovna.
I kamarády rád mátl dokonalou podobou s dvojčetem Zdeňkem, bývalým novinářem Mladého světa. Kdykoliv jsem je potkal spolu, ač střízliv, měl jsem dojem, že proti mě jdou dva Harpové Marxové. Jejich knihu Slavné nohy pokračují, která detailně mapuje statistiku zápasů a hráčů fotbalové reprezentace, těžko někdo dovrší.
Dlouhý Jaroslavův život korunovala loňská obhajoba titulu milované Slavie. Při oslavě jsme si šťastně podali ruku a já věru netušil, že mu takhle brzy napíšu na věčnost: Sbohem, byls můj Šálek čaje.
