O zesnulém skvělém muži Otakaru Motejlovi bylo v minulých dnech napsáno vše podstatné a mohu jen krátce zavzpomínat, kdy jsme se potkali naposledy. Loni v listopadu na křtu druhého vydání knihy Václava Bartušky Polojasno, jak bylo jeho zvykem, vymámil v nekuřácké restauraci na mladé servírce popelník a tak jsme spolu bánili a tlachali. Nemohl najít zapalovač, a tak jsem mu posloužil svým, malým reklamním. Zašmátral v kapse, vytáhl úplně stejný a suše pravil: „Dávaj mi je zadarmo, když si kupuju ty kartóny…“ V rámci výročí revoluce zalitoval, že lidi zapomínají, a přišel s pěknou historkou, jak za normalizace měl za úkol sehnat před Štědrým dnem okurky do bramborového salátu. Koupil dokonce dvě sklenice, ale na náledí jednu rozbil a doma to pěkně schytal. Nemusím dvakrát zdůrazňovat, že jinak za bolševika nikdy neuklouzl a byl příkladem nenápadné, ale účinné statečnosti a lidské mravnosti. Panečku, takového prezidenta bych si přál po Václavu Havlovi na Hradě a nikoli jakéhosi pseudo Gavroche z barikád Pražského povstání!
Oč jsem pana doktora znal osobně málo, o to víc mě ten nahoře poctil darem, že jsem se pravidelně vídal v naší pasekářské společnosti s dámou, která ho nyní u nebeských bran předběhla o tři dny. Asi aby jí nevykouřil všechnu nikotinovou manu. Nechám si pro sebe, kolik a jakých jsem potkal v životě žen, ale Jarmila Bělíková byla jednou z nej kámošek, spolehlivou, obětavou, nezištnou, s níž se dalo bavit o všem. Ale to víte, že měla své chvilky. Pro pádné slovo nešla daleko a možná se jí bál i Magor. V časech disentu musela být pěkné kvítko, jak tak koukám na fotky, kdy dle básně Fandy Pánka „protistátní skupinka, dvě Olgy a Jarmilka“ čili slavná braková Hrobka dovádí v kostýmech na Hrádečku. Estébáci se do chartistky a zakladatelky VONSu nezamilovali a dovolili vystudované psycholožce leda drhnout schody v činžáku. Tak lidumilný byl ten váš režim, „rockere“ Vojtěchu Filipe.
Jan Ruml řekl jasně. „Byla to žena, která neuhnula a nedala se opít rohlíkem,“ což se o vývoji jejích některých kamarádek z disentu v poslední době bohužel říct nedá. Po listopadu 1989 nelezla do žádných rad a funkcí, pomáhala v psychologické poradně rozvaděným párům, nechala si líbit přátelské pošklebování, když jí dal Havel Medaili za zásluhy, a hlavně s ní byla vždycky velká sranda, kterak i do hospody pořád tahala své věčné nákupy z „Haveláku“ nebo doporučovala, která galerie má kdy vstup zdarma.
Na naší malé štamgastské zdi se to pomalu, ale jistě zaplňuje. Politolog a básník Pepa Thér, redaktorka a spisovatelka Jana Kašová… brzy tam pověsíme nějaký Jarmilčin snímek, což nebude problém, protože byla též safraporte fotogenická holka. Zítra v poledne se s ní rozloučíme ve strašnickém krematoriu a neroste nikde na světě tak čarokrásná květina, kterou bychom jí položili k rakvi a řekli, jak moc nám bude chybět. Když měla dobrou náladu, pěla nejoblíbenější Aby nás pánbu miloval, miloval. Drahá Jarmilko, tvá prosba byla přece dávno vyslyšena.
