Řeknu vám, že všemožné rauty, recepce a mejdany po premiérách nesnáším čím dál tím víc. Na stehenní sval Tomáše Rosického přísahám, že nejsem ani Kateřina Brožová nebo někdo z rodu večírkových ochechulí a ometáků. Mám své práce doma dost, ale když mě občas na něco takového pozvou, odrazuje mě už jen ta představa, že se mám narvat do obleku a zápasit s krajtou kravatou, která se mi, potvora, vždycky nějak vysmekne, zvítězí nade mnou a ještě se posmívá v zrcadle jazykem zašmodrchaného uzlu.
Lid český, krmen bulvárními médii, mylně soudí, že tyto akce spočívají v tom, že po spolykání prasátek a vyglgání cisterny francouzských vín vrhnou se po hlavě naše úžasné celebrity střemhlav do orgií. Doopravdy je to spíš ukrutná nuda, kde se šmírácká nula baví o kšeftu s jinou šmíráckou nulou a máte možnost hned vypadnout nebo se z žalu zhulákat s posledním zbylým číšníkem. Což se nevylučuje s tím, že ráno náhle najdete v kapse vizitku islandského konzula. Proč chodit někam, kde potkáte naobědvaného estébáka, který pracuje u nějaké zahraniční firmy? Proč lézt na party po premiéře nového filmu, kde vám brunátný režisér, s nímž jste chtěli přátelsky pohovořit o tom, že nedotáhl zprvu slibné téma osamění člověka a hledání identity uprostřed rozkolísaného JAN REJŽEK globálního světa, rovnou upřímně odvětí, jestli nechcete do držky? Never!
Pak jsou samozřejmě výjimky jako narozeniny kamarádů a jiné veselice, kde můžete aspoň potkat některé milé lidi ještě dřív, než nás všechny dříve či později smete do urny lhostejný zřízenec krematoria. Taková setkání mám hrozně rád i proto, že si můžete popovídat s lidmi o něčem mimo jejich profese. S historikem Vilémem Prečanem o amatérismu české kinematografie, s ředitelem Ústavu pro soudobé dějiny Oldřichem Tůmou o tom, jak naše drahá Slavia konečně porazila Spartu, s velvyslancem Michaelem Žantovským o možnostech překladu anglického pojmu „homeless", s doktorkou Libuší Šilhánovou o nesmyslném přechylování ženských příjmení nebo s ministrem Karlem Schwarzenbergem o případném řediteli Českého centra v Paříži, viz mé Poslední slovo před týdnem. Ale to je jenom takový soukromý žertík.
Před zmíněnými sešlostmi mě ovšem varuje čerstvě nabytá zkušenost. Nedávno jsem se po čase odhodlal zase kamsi vydat. Sestava přítomných byla úctyhodná, program přitažlivý, pohoštění velkoryse dostatečné. Při debatě s jedním významným politikem jsem zjistil, že nastal problém v nefungujícím zipu poklopce, jenž zel, provokoval a kazil jinak dokonalý oblek tohoto oblíbeného muže, miláčka čtenářek a čtenářů Lidových novin. Marné skrývání očividně trapného faktu ubrouskem a sakem bylo doprovázeno diskrétními poznámkami kolemjdoucích diplomatů. Ten člověk byl zcela společensky znemožněn, a raději se se svou intimní ostudou odporoučel k mateřské důchodkyni na toaletách, jež mu obětavě půjčila sichrhajcku. Tak jsem si to tam tak nějak sepnul a prchnul pryč s pocitem, že víckrát mě na ty jejich trachtace nedostanou. Leda předem zkontrolovaného. Rautům zdar!
***
Tak jsem si to tam tak nějak sepnul a prchnul pryč s pocitem, že víckrát mě na ty jejich trachtace nedostanou
