Reaguji na recenzi knihy Czechoslovakia: The State That Failed (Úskalí jedné demytologizace, LN – Orientace 23. 1.). Text Evy Hahnové je spíše než kritickým posouzením knihy rozzlobeným pamfletem.
Své tvrzení chci doložit jen na dvou sice drobných, ale zato příznačných ukázkách. Eva Hahnová ve své recenzi píše, že autorka knihy „v poznámkovém aparátu odkazuje převážně na angloamerickou literaturu, byť někdy od českých a slovenských autorů jako Josef Kalvoda, Vojtěch Mastný či Zdeněk Mlynář. Co vlastně autorka objevuje, jestliže se svých poznatků dobrala na základě literatury v angličtině běžně dostupné?“.
Těmito větami je nám de facto sděleno, že autorka knihy pracovala jen s anglicky psanou literaturou (povšimněme si prosím spojovacího výrazu „byť“ v první větě). Stačí se ovšem podívat do zmíněného poznámkového aparátu či na soupis literatury, jež jsou uvedeny v závěru recenzované knihy, aby bylo patrné, že Mary Heimann pracovala s mnoha česky psanými publikacemi a dokumenty. Přiznávám, že mě osobně zaráží to, že ve své knize neuvádí například práce Emanuela Mandlera či Jána Mlynárika. Recenzentka také vůbec nepovažovala za nutné čtenářům sdělit, že podle údajů uvedených ve zmíněné knize dějiny Československa zaujaly a doslova pohltily autorku knihy natolik, že se naučila česky; a ani to, že strávila dva roky studiem dokumentů v českých archivech.
Nekompetentnost Mary Heimann je mimo jiné demonstrována tím, co říká o Antonínu Dvořákovi. V celé rozsáhlé knize je o něm přitom jen jedna jediná věta. Touto větou chce autorka knihy toliko ilustrovat narůstající český nacionalismus druhé poloviny 19. století v Rakousku (sama se přitom výslovně zmiňuje i o narůstajícím německém nacionalismu v Rakousku). V oné větě o Dvořákovi se neříká nic jiného než to, že Dvořák rozvinul svou kariéru skládáním jednak nacionálních skladeb, jako je Hymnus Dědicové Bílé hory, a jednak skladeb určených ke státním příležitostem, konkrétně je zmíněn Slavnostní pochod k výročí stříbrné svatby císařského páru. A ano, v oné větě se také říká, že pokud by nesložil skladby podobného ladění, možná (!) by celý život hrál polky a mazurky ve venkovském orchestru.
Publikace Mary Heimann si jistě zaslouží kritické posouzení, nikoli však takto lomozné odmítnutí.
O autorovi| Martin Havlík, Ústav pro jazyk český
