Ale ne, tak strašné to nebude, a ani s tím uštváním. I když jsem taky jaksi součástí „literárního provozu“, mě Haklovo psaní stále znovu a znovu „baví“. I poslední jeho knížka, triptych Pravidla směšného chování, mě baví, vlastně mi mluví z duše a čte se mi, jako by to byl dopis od někoho blízkého.
V dialogu, který jsem ocitoval v úvodu, se ocitáme ve známých vodách s postavou, kterou čtenáři Emila Hakla dobře znají z novely O rodičích a dětech, a znají ji i diváci Michálkova stejnojmenného filmu, kde ji nezapomenutelně sehrál Josef Somr. Tady se s ní autor a my s ním loučíme. Vypravěčův otec, ten pozoruhodný muž, který se do poslední chvíle zajímal o čolky, chobotnice, bojová letadla a paměť si udržoval vzpomínáním, kdo hrál ve starých hollywoodských filmech, umírá. A s ním odpadá z vypravěče i kus života, uvolňuje se jedna z mála kotev, kterou byl zaháklý v nějakých běžných konstantách.
Čtenáři Hakla vědí, že jeho prózy jsou průvodcem po vlastním životě, který postupně směřuje ke stále větší samotě. Je to samota stále dosti veselá a hlučná, stále se při ní něco děje a díky nevyčerpatelné samotářově pozornosti, družnosti, jazykové ostrosti a vtipu je velmi zábavné o ní číst.
Ale je to samota, stav sice ne bez naděje, na to je Haklův vypravěč příliš odolný a silný, ale naděje v ní také moc není. Mládí je pryč, na nějaký pevný vztah to nevypadá, ty předchozí, to byla jedna katastrofa za druhou, to už raději ta samota, jenže co s ní, když kus života má ještě před sebou? Třeba o tom psát.
A tak Hakl píše. Je mu právě padesát a dělá směšné věci. Nechal se nafotit na billboard, který si uživatel Českých drah dobře pamatuje: pózuje na něm v převleku Švejka, císaře Franze Josefa a rozjuchaného Šuhaje. Tím jsou udiveni nejen jeho známí, ale poznávají ho i náhodní kolemjdoucí, jeden zrovna jde kolem, poznává nikoli spisovatele Hakla, ale „šuhaje“, padá do kolen a už ho vleče jako trofej.
To díky němu se vypravěč v první povídce Jdi vejš! ocitá nad Českým středohořím, plachtí na paraglidingu, do ucha mu z vysílačky jeho nový kamarád řve pokyny, jeho mysl však odvádí během letu asociace do minulosti, je kousek od Loun, kde sloužil na vojně. Kde jsou všechny ty rozeřvané „gumy“? Kam zmizel všechen ten svět jeho mládí, ty postavy trapné i hrozivé, ty holky, se kterými něco měl a teď už jim je padesát? Těm do pestrých mundúrů navlečeným „trendařům“ je tahle melancholie nesdělitelná, proto se jí oddává tady nahoře, kde je skutečně směšně jen sám se sebou.
Ve druhé, titulní povídce je v podstatě věcně zachycena historie posledních otcových dní: na začátku snad měla být banální operace, ale pak se z toho stane vysedávání u otcova smrtelného lůžka. Den před jeho smrtí jde vypravěč na pivo se svým kamarádem Michalem Š. (v Praze, kde se známe navzájem, víme, že to nemůže být nikdo jiný než básník Michal Šanda) a baví se jako znalci o rybách. Neboť důležitou vlastností generačních přátel Emila Hakla jsou podrobné znalosti oborů, se kterými nikdy přebory v životní úspěšnosti nevyhrajete. V noci otec umírá.
Ve třetí povídce Hřbitov na pláži jede se známými z paraglidingu na ryby do Dunajské delty, aby splnil otcovo přání a vysypal jeho popel do moře. Černé moře není zrovna nejexkluzivnějším místem, ale outsiderův popel se s ním smísí bez protestů.
Je tedy dokonáno. A život jde dál. Vypravěč se vynoří nad hladinu a podívá se zblízka do obličeje, realisticky napíše do „ksichtu“. „Je to hrozný pohled, ale pořád mnohem lepší než nevidět nic.“
Zas tak hrozný ten pohled není. S tím druhým se dá souhlasit bez výhrad.
***
Emil Hakl: Pravidla směšného chování Vydalo Argo, 2010, 136 stran
