Dneska už je to lepší, ale v úterý jsem byl rád, že mám vysílání v rádiu až dneska večer. Mluvil jsem jako Louis Armstrong, ale neničte si hlasivky zpěvem vítězných chorálů, když Slavia obhájila titul! Jak nebýt šťasten, když celé generace něco takového nikdy nezažily, neboť taková událost se stala naposledy před šestašedesáti lety. Archiv mi pověděl zajímavé věci. Za protektorátu v letech 1940-1943 měla Slavia s koučem Emilem Seifertem čtyři tituly za sebou. Pepi Bican dokázal nasázet ve dvaadvaceti zápasech sedmapadesát gólů, když měl střeleckou krizi, tak „jen“ osmatřicet. Nyní je polovina mužstev Gambrinus ligy šťastna, že ti jejich motáci v útoku dají za sezonu dohromady aspoň třicet branek.
Souhlasím s názorem, že těžší než první místo vyhrát je obhájit ho. Slavia to nakonec pod knutou trenéra Karla Jarolíma dokázala přes povážlivé dubnové vrávorání. Já vím, že jsem po bitvě Suvorov, ale věřil jsem jí a hned řeknu proč. V lednu se na Žofíně konal druhý slávistický bál. Neobyčejně se povedl, a jelikož měli hráči volno a zdrželi se, mohl jsem se s většinou seznámit. Byl jsem nadšen, že vedle fotbalových kvalit jde o mimořádně prima kluky, kteří drží při sobě, a třebaže se kádr hodně změnil, cítil jsem, že tahle parta titul nemůže pustit. Příklad. Když na pódium vystoupil jednadvacetiletý záložník Tomáš Jablonský a zahrál na klávesy lehce ztrémovaně dvě vlastní písně, spoluhráči mu po vystoupení pod jevištěm uspořádali děkovačku.
Vláďa Šmicer by si měl zřídit linku dobré nálady. Kdyby vám bylo blbě, stačí Štístkovi zavolat a hned se uleví. Z Ericha Brabce a Martina Vaniaka vyzařuje přirozená autorita a moudrost. Bezvadně se dá pokecat s bojovníkem Davidem Hubáčkem. Skoro každý hráč v sobě navíc nese příběh pro pero Oty Pavla. Talentovaný Milan Černý po vleklých zraněních málem skončil s fotbalem, ale uzdravil se a přes záložní mužstvo se prodral do „áčka“, kde zdravou drzostí a krásnými góly pomohl k titulu. Totéž Láďa Volešák, sužovaný Crohnovou nemocí. A můj milovaný bohém Pavel „pivo-vodka-becherovka“ Fořt, s nímž jsem zažil nepublikovatelné věci, kterému se leckdo neprávem posmíval, pěti důležitými brankami Slavii v závěru pomohl vystřílet prvenství.
Nezapomeňme, prosím, na Tomáše Necida, který v zimě přestoupil do CSKA. Když jsem s ním před týdnem hovořil v Moskvě, skromně pravil, že k loňskému titulu přispěl leda devětačtyřiceti odehranými minutami. Zato o ten letošní se postaral významně, neboť z jeho podzimních jedenácti gólů Slavia žila dodneška.
Pár dnů po Eurosongu mi tedy v pondělí znovu zněla znělka Velké ceny Eurovize, tentokrát ovšem v mnohohlasém pojetí sešívaných fanoušků s textem: „Bican, Puč a Plánička, z nebe se dívají, jak Slávie válí.“ Mysleme při tom všem přešťastném slavení na slova paní Jarmily Bicanové při loňském otevírání nového krásného stadionu v Edenu. Ať je Slavia v zamořeném prostředí našeho fotbalu vzorem noblesy a úcty k soupeři. A kdyby k tomu přidala za rok ještě třetí titul, vůbec bych se nezlobil.
***
Mluvil jsem jako Louis Armstrong, ale neničte si hlasivky zpěvem vítězných chorálů, když Slavia obhájila titul!
