Velké literární události jako český dubnový veletrh Svět knihy nebo nizozemský březnový Týden knihy, bývají vymezeny tematicky. V Česku byla letos tématem Láska a vášeň, v Nizozemsku Stáří. Stáří činorodé, výmluvné a mnohomluvné i nemohoucí a bezeslovné. Zestárli a odcházejí i koryfejové nizozemské a vlámské literatury: v březnu to byl Hugo Claus, na podzim Jan Wolkers. VNizozemsku se Týden knihy už po léta pojí s knižním dárkem. Dostane jej každý, kdo v tom týdnu utratí celkem nevelký obnos za krásnou literaturu. Volba autora pověřeného napsáním knižního dárku byla i letos případná. Byl jím zvolen Bernlef (* 1937), spisovatel, od něhož po léta vychází skoro každoročně jedna i více knih, vždy bohatě komentované v tisku. Třebaže Bernlef (vlastním jménem Hendrik Jan Marsman) publikuje od poloviny 60. let, průlomový byl jeho román Zatmění mozku (1984, česky 1996) o postupném rozpadu osobnosti člověka stiženého Alzheimerovou nemocí. Není to román o takovém člověku, nýbrž z nitra takového člověka.
Bóje řeči Tehdy sedmačtyřicetiletý autor vstoupil do ochořelého mozku nedávného penzisty, dezorientovaného nemocí, kterou jsme si zvykli přisuzovat až pozdějšímu věku. To on sám, Martin Klein, sleduje zaskočeně vlastní duševní chátrání, vzpouzí se mu, zprvu sám sebe přesvědčuje o normálnosti zkratkovitého jednání, úporně doluje z mysli zapomenutá slova té nejběžnější skutečnosti. Sleduje přitom s láskou, ale jaksi nezúčastněně svou zoufající ženu, bez níž se cítí ztracený. Nenechávej mě o samotě, bubnuje mu poničeným mozkem. Zprvu je vyprávění jakžtakž plynulé, spěje však nezadržitelně k útržkovitým polovětám, jimiž román končí. Nesměl dospět až k osvobozujícímu definitivnímu konci. Ten konec by totiž už nemohl vyprávět ze svého nitra Martin Klein sám, byl by vyprávěn o něm, a tím by se narušil autorův záměr „popsat demenci zevnitř“.
Od Zatmění mozku, přeloženého do třinácti jazyků, publikoval autor na třicet knih. V mnohých se vrací k tematice ztráty paměti, rozpadu osobnosti, tělesnému i duševnímu chátrání, stáří, osamělosti. Letos mu vyšel i výbor povídek Začátek slz, většinou vyprávěných z perspektivy starých lidí. Například v povídce Bez textu dožívá v domě pečovatelské služby bývalý suflér, obklopený živými vzpomínkami na divadelní texty. Uprostřed stařecky breptajících nebo už nemluvících spolupacientů, žijících bez textu a kontextu, on jediný se zoufale přimyká k poslední záchranné bóji: k řeči.
Bernlefův knižní dárek Pianoman inspirovala skutečná událost. 7. dubna 2005 se v Anglii objevil zanedbaný dezorientovaný muž bez identity, který nemluvil, ale hrál na piano. Ve snaze dopátrat se jeho totožnosti uveřejnila britská policie v tisku jeho fotografii s titulkem The Piano Man a důsledkem byla řada falešných stop i scestných odhalení.
Bernlef vyšel z této události a rozvinul příběh svého vlastního pianomana, pohřešovaného mladíka z nevlídného, málomluvného prostředí staromilné vesnice nádeníků a drobných sedláků na nejzazším severu Nizozemska. V tomto prostředí se narodil Thomas Boender, který do tří let nemluvil, neboť jeho rodiče spolu takřka nehovořili a nemluvili ani na dítě. „Člověk nemluví na krávu, na kozu, na slepici. No tak. Proto.“ Teprve učitelka vesnické školy se ujme zaostalého chlapce, přiučuje ho řeči i základům hry na klavír, aby mu dala možnost vyjádření.
Když se po mnoha peripetiích vyjeví identita nalezeného nemluvícího klavíristy, přijede si pro něj jeho někdejší učitelka a vrátí ho netečné a nemluvné rodině, z níž mezitím zbyla jen matka. Otec se utopil. Vesnice si namlouvá, že náhodou, třebaže to byla dobrovolně zvolená smrt. My říkáme sebevražda, Holanďani eufemisticky sebezabití (zelfdoding). Starý nerudný nemluva se dal stáhnout pod hladinu tíhou nevyslovených slov. „Byl příliš těžký,“ řekl Thomas. „Těžký?“ „Tím mlčením... V Anglii jsem taky celou dobu mlčel. Ale to je pryč. Jsi lehčí, když mluvíš. Víš to?“ Odešli (skoro) všichni Spisovatelé si stavějí vlastní památník slovy, protože tíha těch nevyslovených by je stáhla ke dnu. Pomník tu po nich na čas zůstává. Vzhledem k věčnosti však je máloco nepomíjivé. V poslední době pomalu odcházejí nejznámější nizozemští autoři, píšící v těsně předválečných a poválečných letech.
Odešli už všichni poutaví, i u nás hojně čtení vyprávěči: už dříve to byl Johan Fabricius (1899-1981), později také Jan de Hartog (1914-2002) a Theun de Vries (19072005). Odešli i v Nizozemsku velmi proslulí a u nás dosud knižně nevydávaní autoři poválečné „hvězdné pětky“: Willem Frederik Hermans (1921-1995) a Gerard (van het) Reve (1923-2006). Nyní se k nim připojil u nás čtený a poměrně často zmiňovaný Jan Wolkers (1925-2007) a vlámský autor Hugo Claus (1929-2008), nepřestajný čekatel na Nobelovu cenu. Tu má šanci získat poslední hvězdný autor oné pětice: Harry Mulisch (* 1927). Všechny je poznamenala druhá světová válka. Skoro všichni se dožili věku, jemuž se bůhvíproč říká požehnaný. Skoro všichni psali až do konce, dokud byli mocni slova. Někteří u vědomí této premisy také konali, když už se slova nedala z ochořelé mysli vydolovat. Zařídil se podle toho Hugo Claus.
Žil v době, kdy se umělci, především literáti všeho druhu, divadelníci a výtvarníci, navzájem sdružovali. Tvořili takřka společně, vytloukali po nocích kavárny a bary, pořádali spektakulózní akce. Všude jich bylo plno, všude provokovali, všude byli doma. Mladí malíři a spisovatelé založili v roce 1948 v Paříži skupinu Cobra (akronym z jmen měst Copenhagen, Brussel, Amsterdam) a propagovali spontánní experimentální malířství a básnění. Ke „kobristům“ se brzy přimkl i Claus. Skupina se sice už v roce 1951 rozpadla, ale její životní a umělecké krédo přetrvalo i v době, kdy už každý ze sdružených a přidružených tvůrců vykročil vlastní cestou a více se specializoval.
Claus zůstal všestranný. Není snad směru, není -ismu, v němž by nevynikl. Někteří pokládají za nejlepší jeho básnické dílo, s nímž začal ještě před tím, než se v Nizozemsku rozvinula 50. léta v hnutí Padesátníků. Jiní přísahají na jeho nesporný dramatický talent, scenáristickou a libretistickou tvorbu. Bez jeho divadelních her, jež chrlil, by původní nizozemské divadelnictví bylo nemyslitelné. Po celém světě se čtou Clausovy prózy, tak přimklé k tomu malému kousíčku evropské pevniny, k Belgii, a z ní hlavně k její severní části, k Flandrům, k Vlámsku. A přitom to nejsou prózy regionální. Do češtiny byl v roce 1974 uveden jeho první román Metsiersové (1950) a mnohem pozdější román, v lecčems jeho prvotině podobný, Fámy (1996, česky 2005). V obou těchto pracích a v mnoha dalších dílech je přímo koncentrovaná tragika Belgie, Smutek Belgie, jak se nazývá Clausovo magnum opus z roku 1985.
Beze slov nahý Alzheimerova choroba přepadla Clause poměrně dřív, než jsme u této nemoci zvyklí, obdobně jako protagonistu Bernlefova románu Zatmění mozku. Claus byl vždy mistrem výrazných barev, oslňujících slov a metafor. Ty barvy zmatněly, slova se zmátla a metafory zmizely v nenávratnu. Byl si toho vědom. Myslel na otce, který umíral dlouho a bolestně. Myslel na druhého blízkého příbuzného, jemuž věnoval na počátku 90. let báseň Bratr: „Ještě jeden podzim venku, kukuřičná pole donekonečna,/ to slovo padne, nekonečno, konečno./ Potom od něho už ani slovo./ V jícnu hadičku z plastu./ Celé hodiny škytá. Nemůže polykat./ Ještě pohybuje pravou rukou/ která tu levou nese jako tlustou lilii./ Ruka zvedne palec./ Signalizuje až do úpadu...“
Claus neměl sílu signalizovat jen rukou, až slova vymizí úplně. Eutanazie je v Belgii a Nizozemsku za určitých podmínek legalizovaná. Požádal o ni. Bylo mu vyhověno. Tehdejší belgický předseda vlády Guy Verhofstadt se v předposlední den svého úřadování ke Clausovu rozhodnutí vyslovil metaforicky, jak náleží při smrti mistra metafor: „Odešel od nás jako velká žhavá hvězda přesně včas, přesně před tím, než by se jako žbluňk propadl do černé díry. (...) Je-li pravda, jak jednou napsal, že slova jsou šatem myšlenek, pak byl ponechán na pospas světu nahý.“ Cit není špatný rádce Claus odešel na začátku jara, 19. března 2008. Na pokraji podzimu 19. října předešlého roku odešel Jan Wolkers. I on si na papíře pohrával někdy s myšlenkou na smrt z milosti. Třeba když nechá v první polovině 60. let jednu postavu uvažovat o smrti otce: „Všechny vnitřnosti mu za několik měsíců dočista shnily. Člověk nechápe, že mu v takovým případě nemůžou dát injekci a konec. To že prý není morální. Morálka je krutá.“ Nebo když ještě dřív nechává své alter ego, pečovatele o laboratorní zvířata, zabíjet rychle své nejoblíbenější myši, aby je ušetřil bolesti pokusů. Takových narážek je víc, někdy jsou podobné úvahy nosným motivem celé knihy. Úvahy o včasné smrti jsou všudypřítomné, ale vždy jde jen o úvahy. Protože utrpení, byť takřka bezmezné, je kompenzováno soucítěním. Třeba v podobě útěšlivé ruky ošetřovatelky, která doprovází k smrti muže prožraného rakovinou. V tom si byli Claus a Wolkers nepodobní. Jinak měli mnoho společného, nejen barokní plastičnost řeči.
Stejně jako jeho vlámský skorovrstevník byl navenek také hřmotný, robustní umělec života. Také on se na papíře zas a znovu potýkal se smrtí ve slovech, která „drnčí a chřastí, svázaná v dokonalých větách“, jak to napsal Jáchym Topol, když se zamýšlel nad Wolkersovou prózou Růže z masa (1963, česky 2006). Stejně jako Claus psal otevřeně a průkopnicky a snad ještě umanutěji o sexu. Za pravdu mi dá každý, kdo četl jeho rané povídky, z nichž v roce 1997 pořídila výbor pod názvem Model Veronika Havlíková.
Obdobně jako Claus dovedl i Wolkers psát o krutostech a ukrutnostech, jenže on o nich psal jinak: slitovněji. „Soucit je špatný rádce,“ říkal Wolkersův přísný, ortodoxně věřící otec, zástupce Boha na zemi. Soucit snad, ale cit ne. Cit je rádcem dobrým. Není knihy tohoto autora, v níž by nebyl prazákladem cit, trpělivá vnímavost ke každému stvoření, od nejnicotnějšího hmyzu. Vedle smrti, tolikrát frekventované, věnoval hlavní pozornost životu. Není ničeho, třeba toho nejhnusnějšího, nad čím by se bedlivě a s porozuměním nesklonil.
Adalší styčné i rozlišující body obou spisovatelů? Stejně jako Claus i Wolkers se po celý život veřejně a nekompromisně angažoval. Angažovanost je trochu zprofanovaný pojem, ale zde v obou případech platí. Jenže Claus se angažoval okázale, až teatrálně. Wolkers si při vší razanci počínal s hlubokou uvážlivostí a vcítěním. Snad více než v literatuře se to projevuje v jeho malířství a kresbě a ještě spíš v sochařství, zcela neabstraktním a figurálním. V jednom rozhovoru ze 60. let řekl: „Hlavním motivem mé práce je strach před smrtí. Aspoň v mé práci spisovatele. V sochařství zobrazuju spíš život. Jako sochař se člověk smrtí tolik nezabývá.“
Za pravdu mu dala 70. a 80. léta. Stále ještě psal romány, ale po románu Smrtihlav (1979), v němž syn pohřbívá otce a ve vzpomínkách znovu prožívá dětství a mládí dominantně poznamenané přísnou protestantskou výchovou, se jeho velké prózy jaksi vyčerpaly. Psal však dál drobnější práce, eseje, novely, povídky, bajky i pohádky, které si sám ilustroval, nepřestával psát básně, v nichž reflektoval život, klonící se ke stáří. „Člověk zvedne list a v něm je psané/ řečí jinak pouze červům dané/ o smrti, smrti, smrti a chvíli žití.“ A přitom ta chvilka Wolkersova žití, dvaaosmdesát let, byla přímo nabitá životaplnou tvorbou, neutuchajícím zájmem o všechno kolem, o každý záchvěv přírody na severonizozemském ostrově Texel, kde od roku 1981 žil se svou ženou Karinou a vychoval tam své dva syny. Psal a maloval a ještě na sklonku života si dal napnout velké bílé plátno, na němž chtěl zachytit zimní krajinu. Zůstalo jen u té bílé plochy plátna...
Zemřel pokojně, doma, v noci 19. října 2007. U lůžka bděla jeho žena, synové dřímali v horním patře. Po jeho smrti nebylo novin, časopisů, rozhlasových a televizních pořadů, které by mu nevěnovaly obšírnou pozornost. Na jeho pohřbu ho oslavil jeho přítel, spisovatel Remco Campert (* 1929) básní, příznačně nazvanou Život. Končí verši: „... při čekání na vlak/ se myšlenka na tvou smrt/ už nezdála myšlenkou na tu smrt/ nýbrž spíš na život/ tak jako ty jsi ho slavil/ bujaře a příkladně.“
***
Johan Fabricius (1899 -1981)
Willem Frederik Hermans (1921- 1995)
Jan de Hartog (1914- 2002)
Theun de Vr ies (19 0 7- 2005)
Gerard va n het Reve (1 9 23- 2006)
Jan Wolkers (1925- 2007)
Hugo Claus (1929- 2008)
Alzheimerova choroba přepadla Clause dřív, než jsme u této nemoci zvyklí... Neměl sílu signalizovat jen rukou, až slova vymizí úplně. Eutanazie je v Belgii a Nizozemsku za určitých podmínek legalizovaná. Požádal o ni.
Obdobně jako Claus dovedl i Wolkers psát o krutostech a ukrutnostech, jenže on o nich psal jinak: slitovněji. Není knihy tohoto autora, v níž by nebyl prazákladem cit, trpělivá vnímavost ke každému stvoření. Vedle smrti věnoval hlavní pozornost životu.
O autorovi| Olga Krijtová, nederlandistka Autorka je překladatelka. Přeložila mj. prózu Jana Wolkerse Růže z masa, za překlad knihy Huga Clause Fámy obdržela Magnesii literu. Kromě řady učebnic a skript napsala s Hansem Krijtem populárního Průvodce dějinami nizozemské literatury (1990).
