Už je to padesát osm let, kdy u Františka Borového vyšla již pátá prozaická kniha Cesta za Quijotem mladého a nadějného spisovatele Zdenka Urbánka o jiném mladém spisovateli Cervantesovi. I když doba už byla podezřele zlá, málokdo tušil, že to je na mnoho let autorova poslední kniha, které bude povolena tiskařská čerň. Román na první pohled překvapoval svým tématem. Doba a s ní i literatura byly tehdy plné převratných událostí, jak vůbec si mohl autor dovolit mrhat cenným papírem a časem čtenářů z řad pracujícího lidu vyprávěním o dávno mrtvém, a ještě k tomu španělském autorovi? Pokud chtěl nadále veřejně promlouvat, měl se přece zařadit po bok těch spisovatelů, kteří rychle pochopili, co se žádá. Jenže Urbánek se nezařadil.
Nenapsal svůj nejpozoruhodnější román, aby unikl současnosti. Jako občan, jako člověk vynikal osobní statečností. Ukrýval v době okupace několik židovských žen, což mohlo v nejlepším případě vynést koncentrační tábor, v horším smrt. Do poslední chvíle Ortenova života patřil mezi jeho nejbližší přátele. Orten zahynul při automobilovém neštěstí, velkou část jeho ostatních židovských přátel většinou zavraždili.
Válka se svou zabíječskou ukrutností byla pro Zdeňka zážitkem, který určoval hodnoty jeho života. Mezi ně patřilo, že ztratí-li básník z prvotního zřetele cíl, tj. jisté morální a duchové reality, v němž by podle jeho zření podmínek lidského života bylo dosaženo optimy životní plnosti, ztratí jeho práce svůj smysl. Pro Urbánka to znamenalo nepsat o otřesných zážitcích z hlediska politického, ale sledovat jejich dopad na lidské osudy a chování lidí. Tak i v románu o Cervantesovi nenapsal tradiční biografii, ale až příliš aktuální variaci na odvěké téma věčného zápasu, který trvá mezi surovostí světa a člověkem toužícím po lásce a blízkosti. Vyprávěl tedy o osudu jednoho z největších géniů, který je stále znovu vláčen na galeje, urážen, bit, mučen a který se stále znovu pozvedá, aby nesl svou dětinskou, naivní a zároveň nezničitelnou důvěru v poctivost.
Tento román umístěný o staletí nazpět se stal přímo jasnozřivým obrazem vlastního autorova osudu, stejně jako osudu mnoha českých tvůrců pro nejbližších několik desetiletí.
Zdeněk Urbánek (* 12. 10. 1917 v Praze) je poslední ze žijících tvůrců „velké“ generace umělců, kteří se narodili těsně před první světovou válkou anebo během ní. Literární historikové ji nazývali bednářovskou, patřili k ní tvůrci tak významní jako Jiří Kolář, Bohumil Hrabal, Jan Hanč, Emil Frynta, malíři František Hudeček, Kamil Lhoták, František Gross.
Byla to skupina umělců, kteří se na rozdíl od svých levicových kolegů nikdy nezpronevěřili poslání umělce, tedy službě svobodné lidské existenci, hledání stále nových odpovědí na otázky doby, nikoliv přijetí nějaké osvobozující víry.
Zdeněk Urbánek o tom napsal v jednom ze svých esejů: „Nemám ještě potřebu skočit do ustálených hlubin víry... Dokud jsme na světě, je to cesta, a ne konec a cíl... Stanovit si jednou pro vždy nějaký systém..., stanovit si už pro měření lidských osudů nějakou obrovskou metaforu, podobnou Dantovu Peklu, Očistci a Ráji, a podle té pak definitivně určit svoje postavení a svůj vztah k ostatním, to je předčasné zavírání dveří a oken před sty a tisíci jiných výkladů týchž otázek.“
Člověk noblesní
Generace, jak tomu bývá, se rozprchla, někdo emigroval, jiní rezignovali a aspoň maličko se přizpůsobili, jiní zemřeli; Urbánek jako jediný z této generační skupiny v době, kdy už měli všichni nárok na důchod starobní i občanský, se nikdy se stavem občanského důchodu nesmířil. V paměti mi zůstávají desítky (jak jsme aspoň doufali) utajených schůzek v jeho střešovickém bytě. Tady (opečováváni jeho milující dcerou Jindrou) jsme probírali nejdůležitější otázky toho, co dělat v době pro náš duchovní život tak svízelné, tady jsme mezi obrazy jeho slavných vrstevníků jako nějací středoškoláci skládali dohromady čísla našeho samizdatového časopisu Obsah. Do něho i on pravidelně přispíval moudrými a jazykově nedostižnými články či povídkami. Odtud ze střešovického bytu se rozjížděla i proslulá „suita“ s textem a podpisy Charty 77.
Zdeňka Urbánka nazval jeden z jeho nejbližších přátel Václav Havel člověkem noblesním a nedovedu pro něj nalézt výstižnějšího slova. Dodal bych, že byl vstřícný, tolerantní a přátelský, ale vždycky svůj, nesklánějící se před autoritami. Pokud ho něco či někdo popudil, dovedl být až rozhořčeně zlý. Když pro náš samizdat přeložil rozhovor mezi Philipem Rothem a Milanem Kunderou (který si podle jeho názoru příliš přibarvil svůj život), doprovodil jej touto rozzlobenu douškou: Překladatel si po dopsání textu není jist, má-li jej nabídnout k přečtení. Je to záložková blbina naneštěstí i vinou P. R. Měl po zkušenosti svobodně žijícího a myslícího člověka umlčet vyslýchaného zhruba po druhé větě... (Myslím, že kvůli téhle poznámce se Milan Kundera dlouho zlobil na většinu z nás, kdo jsme samizdat dělali.)
Zdeněk byl obětavý, jak už jsem řekl v úvodu, statečný až k sebeobětování. Přitom miloval život a uměl si ho užívat, i když mu zasazoval mnoho osobních ran. I v tom, jak se s nimi dokázal vyrovnat, je kus jeho statečnosti. Měl zálibu ve zdolávání obtížných situací a velkých překážek, stačí letmo projít jeho rozsáhlým překladatelským dílem, abychom zaznamenali, že si vybíral vůbec to nejtěžší, co se dalo v anglicky psané literatuře nalézt: Joyce, Faulknera, Eliota, Shakespeara.
Všechno nejlepší!
Zdeněk Urbánek se dnes dožívá devadesáti let. Obvykle se při takovém výročí tážeme, co dělat, aby se člověk takového věku dožil. Odpověď ve Zdeňkově případu je zřejmá. Zapomněl na svůj věk, a proto zůstal ve společnosti lidí o generaci mladší. V sedmdesátých a osmdesátých letech, kdy jsme se pravidelně scházeli, byl (s výjimkou Sergeje Machonina) jediným příslušníkem své generace mezi námi. Václav Havel byl o dvacet a my ostatní (Vaculík, Kliment, Uhde, Trefulka, Pecka) většinou o dvanáct až patnáct let mladší, (Petr Kabeš dokonce o čtvrt století). Měli jsme za sebou jiné životní zkušenosti, ale on pro nás byl příkladem lidské celistvosti, svobodomyslnosti a důstojnosti. Myslím, že jsme si přes ten generační rozdíl byli blízcí a navzájem se obdarovávali.
Na závěr aspoň Zdeňkova slova o tom, co rozuměl důstojností: „Lidská důstojnost ve vztahu k jiným i k sobě to znamená nutnost vyjadřovat se co nejpřirozeněji a denně myslet o běžných i závažných otázkách co nejsvobodněji. Tedy nezávisle na moci. Důstojností myslím úctu k životu a k vírám jiných za podmínky, že oni mi přiznají, abych se směl svobodně vyjadřovat.“
O autorovi| Ivan Klíma, spisovatel
