Byly to ještě časy v dávných devadesátých letech, kdy autoři chodili na veřejná čtení svých kolegů! Člověk se tam tenkrát vypravil hlavně proto, že polovinu lidí z publika znal – a skoro všichni psali nebo si byli jisti, že psát budou. Já jsem na ta čtení chodil i kvůli poslechu, o obsah mi ale moc nešlo. Když oficiální část skončila, začalo se pít, kecat, dělat si ze všeho srandu a radovat se z blížící se budoucnosti plné slávy a peněz.
Dnes to vypadá úplně jinak – a nejen proto, že se ve všech literárních zařízeních začalo v posledních letech vybírat vstupné. A proč by chudí autoři měli platit za něco, o čem předem vědí, že se jim to nebude líbit? A jehož kvalita je o několik tříd horší než to, co dennodenně píší sami? A jak to, že ty cizí kraviny vůbec vycházejí? A jiné jen žloutnou – digitálně nebo na papíře?
Jestli nepřestanou, začnu je střílet Tuhle jsme se se ženou vydali na čtení do Literárního Colloquia. Měl číst kamarád z dřívějška, kamarád, který na rozdíl od jiných kamarádů z dřívějška zmoudřel, dozrál a dočkal se i důležitých oficiálních uznání.
Vila Colloquia leží u jezera Wannsee, tedy na jihozápadě a prakticky na druhém konci Berlína. Byl pěkný podzimní den, vyrazili jsme dřív a naplánovali si procházku v Grunewaldském lese. Když jsme přišli k autu, bylo samozřejmě podělané strakami. Jestli s tím nepřestanou, začnu je brzy střílet. Jejich sádrová mazanina se především na slunci promění rychle v něco jako nivelační beton. A ztvrdne pak tak, že – jak všichni víme z Hrabala – ji nelze odstranit bez poškození podstaty látky, tedy laku. Musel jsem se vrátit domů pro láhev vody a ty sračky košťátkem navlhčit a po karoserii trochu rozmazat.
Když jsme se pak blížili vilovou čtvrtí k lesu – Grunewaldský les má přes čtyři tisíce hektarů –, byli vidět už první ježci na pochodu k dostupným popelnicím. A jak se dalo čekat, potkali jsme i jednu z místních lišek. To nebyla žádná náhoda, lišek žije v Berlíně kolem pěti tisíc, dokonce i v centru. Vznikl už o nich dokumentární film. Osobně jsem jednu potkal poblíž kanceláře kancléřky. A v několika berlínských čtvrtích samozřejmě řádí i stáda divokých prasat.
Pět tisíc divočáků, o vránách nemluvě Ženě jsem raději nevyprávěl, co jsem o populaci divočáků zrovna četl. Žije jich tu pět až šest tisíc (nějakou dobu jich bylo skoro deset tisíc) a prasata jsou tak drzá, že se i přes den procházejí po ulicích, přepadávají zahrady a parky, žerou s oblibou kořínky exotických květin – a běda, když se jim někdo postaví do cesty.
Ženě jsem však prozradil něco jiného: že divoká prasata bokem přiučují i inteligentní vrány šedivky, jak rozrýpávat trávu. Tuhle jsem v parku viděl, jak hejno vran slétlo na čerstvě posekanou vlhkou louku a ta byla za chvíli rozrytá, jako by se na ni vrhly minisviňky s maximálně invazivními rypáky. Ale je to lepší, než kdyby klovaly nějakým zděšeným ovcím do očí.
Hordy prasat jsme ten den v Grunewaldu nepotkali. V poslední době dostali lovci totiž zvláštní povolení kolit (pro korektornu: zastarale „střílet“) je i na území města. A bylo to naprosto nutné. Ten dlouholetý zákaz střelby si divočáci časem domysleli a prodiskutovali – drzosti jejich nových generací nebraly konce.
Mít tak pořádný pumpgun. A granáty Čtení bylo velice dobré, publikum se rekrutovalo ze starších i mladších literárně zainteresovaných vzdělanců.
Neznal jsem prakticky nikoho. A když kamarád L. sešel z pódia a uviděl nás, bylo na něm vidět, jak se raduje, že někoho osobně zná – a dokonce z dřívějška. Zářil a zval nás na návštěvu.
Nám se ten večer podařil ještě z jiného důvodu. Před tím čtením nás uviděl jeden ze zaměstnanců, taky kamarád, a provedl nás dovnitř bez zaplacení. Takže jsme naráz ušetřili dvanáct eur a to jsou tři až pět bochníků chleba.
Když jsme došli k autu, bylo zase podělané. Takže se asi brzy dám k lovcům. Koupil bych si obratem i pořádný pumpgun (překládá se tuším jako „opakovačka“) a jako přídavek bych možná dostal pár granátů na ta neestetická stračí hnízda, která máme ve dvoře přímo pod našimi okny.
***
Autor (* 1951) je česko-německý spisovatel, žije v Berlíně. Se svou ženou, psychoanalytičkou Annette Simonovou vydal sborník esejů Cizincem ve vlastní zemi.
O autorovi| Jan Faktor, spisovatel
