Cech se nemá rád s vládci, a tak vyzývá své mistry a tovaryše, u kterých ručí za kvalitu výrobků a služeb, aby odešli z práce. Chce si tak vynutit od vládců vyšší platby za veřejné zakázky, které mohou dostat pouze členové cechu. Ne, to není zápis ze středověkých kronik, ale událost z České republiky z minulého týdne. Cechy totiž nejsou reliktem minulosti, který byl zrušen zákonem za francouzské revoluce v 18. století, ale ovlivňují náš život dodnes. Tou událostí je chování lékařské komory, která minulý týden vyzvala své členy, aby podali hromadně výpovědi, pokud nedostanou vyšší platy. Proč ne, každý má právo podat výpověď z práce, kde se mu nelíbí, a každé odborové sdružení má právo žádat vyšší platy. Jenže s lékaři je to trochu jinak. Lékařská komora není odborová organizace. Členství v ní je pro všechny lékaře povinností podle zákona. Jde o cech, který má monopol, jaký dřív udělovali panovníci a dnes parlament.
Jedním z oficiálních důvodů vzniku komory bylo to, že má dohlížet na kvalitu práce svých členů. Tedy dělat totéž, co dělaly cechy ve středověku.
Podle ekonoma Stephana Epsteina z London School of Economics tak už středověké cechy řešily tak zvaný problém asymetrických informací: ten, kdo prodává nějaký složitější výrobek či službu, je mnohem lépe než kupec informován o kvalitě nabízeného zboží.
Je to zkrátka odborník. Může tak snadno kupce zmást. Cech tento problém řešil tak, že samo členství prodávajícího v cechu bylo signálem kvality: cech garantoval kvalitu a hlídal její dodržování svými kontrolory. Zákazník si tak mohl být jist, že kupuje kvalitní zboží. Nebo že dostává kvalitní zdravotní péči.
Jenže, jak zjistila ve svých studiích třeba profesorka historie Sheilagh Ogilvie působící na univerzitě v Cambridgi, historický výzkum nic takového nedokázal. Po zhodnocení zachovalých pramenů se dá dokonce říci, že opak byl pravdou. Na kvalitu se příliš nedbalo a normy byly spíše horní hranicí kvality. Tresty za snahu ošidit zákazníka byly řídké a nízké. Cechovní „inspektoři“ si zkrátka nechtěli dělat nepříjemnosti mezi svými kolegy hledáním nějakých vad.
Ještě když za svou činnost dostávali malou, nebo žádnou odměnu a jednou by mohli být sami svými kolegy kontrolováni. Mimochodem lékařská komora také uděluje svůj nejvyšší trest, totiž vyloučení z komory, jen výjimečně. Většinou navíc až po rozhodnutí soudu o tom, že daný lékař při léčení pochybil. Komora se má starat i o profesní kvalifikaci svých členů. Stejně jako středověké cechy, které to zdůvodňovaly snahou o zachování kvality. Aby prý nevyráběl zboží nějaký neumětel, který by svými výrobky či službami poškodil zákazníky a klienty. Cechy přitom lobbovaly u vládců, aby pouze vyškolení pracovníci, které budou školit pokud možno členové cechu, mohli provozovat určitá řemesla, či dokonce aby jich byl jen omezený počet. Tím omezily nabídku práce, a tedy zvýšily cenu pro zákazníky.
Podobně to funguje i dnes, a to i v České republice. Stačí pár příkladů: notáři dosáhli toho, že stát nejen předepisuje jejich vzdělání, ale jejich komora organizuje notářské zkoušky, a stát dokonce omezuje celkový počet notářů. Nebo Cech kamnářů ČR, kde je členství dobrovolné, si vymohl aspoň zařazení stavby kachlových kamen mezi tak zvané řemeslné živnosti. K provozování kamnářství je tak třeba výuční list a na výuce kamnářství se často podílejí právě členové cechu.
Co s tím? Členství v profesních organizacích udělat dobrovolné a kde to jde, odstranit i požadavky na povinné vzdělání v některých profesích. Samozřejmě v určitých situacích, kde jsou náklady na zjišťování kvality velké, je účelné zavést státní zkoušky. Třeba požadavek na určité vzdělání lékaře se zdá být oprávněný, ale kvůli tomu nemusí být členem komory; není snad dostatečnou známkou kvality lékaře, že vystudoval lékařskou fakultu, jejíž výuku kontroluje stát, a že mu soud nezakázal provozovat povolání?
O autorovi| Marek Hudema redaktor LN
