Čtvrtek 28. března 2024, svátek má Soňa
130 let

Lidovky.cz

O tej šikovnej Milanovo holce

Česko

ZTRACENI V PŘEKLADU

Tak to přišlo, že píšu sloupek uprostřed dovolené. A jelikož musí být o překladu, nemůžu opěvovat krásy Kalábrie, panenskou přírodu hor a tyrkysovou barvu Jónského moře, a do zadání se mi nedaří vmísit ani místní kulinářské divy, což je moje úplně nejmilejší téma. Nezbývá mi než psát o nářečí, ostatně, to je taky krajová specialita.

Třebaže se různí velikáni italské literatury, Dantem počínaje, pokoušeli vytvořit její jednotný „univerzální“ jazyk, jednou z nejzajímavějších stránek italské kultury zůstává jazyková rozmanitost. Na Apeninském poloostrově, na Sicílii a na Sardinii dialekty nadvládu jednotné italštiny přežily celkem bez úhony. A nejen v mluvené podobě. Vždycky se totiž našli odvážní literáti, kteří si zvolili nevděčnou cestu dialektového básníka, tedy umělce marginalizovaného, přehlíženého, často zapomenutého, nebo ti, kteří své dílo obohatili o nářeční tvorbu, jako třeba známí dramatici Goldoni a Pirandello. Dneska se už dialekty prosazují mnohem razantněji a jejich stopy nacházíme v téměř celé současné italské literární produkci.

Většině nářečí zpočátku vůbec nerozumíte, i když italštinu ovládáte dobře. Budiž vám útěchou, že mluví-li dialektem, nedomluví se spolu ani Benátčan s Messiňanem nebo Miláňan s Neapolcem. Na nářečí si musíte vycvičit ucho, alespoň u mě to tak funguje. Když totiž překládám z dialektu, čtu si výchozí text nahlas (jinak čtu nahlas hlavně překlad), protože teprve zvuková podoba mi v hlavě propojí slova s jejich významy.

Dialekt staví před překladatele další otázky a problémy. V podstatě nejjednodušší úkol představuje text napsaný v nářečí celý. Pak může k dialektu jednoduše přistoupit jako k dalšímu cizímu jazyku a zůstává jen na něm, jestli pro překlad zvolí nějak příznakový jazyk, nebo ne. Nešťastné mi připadá překládat z dialektu do dialektu. Ne proto, že čeština zrovna bohatstvím živých dialektů neoplývá, ale proto, že pokud jde o vyprávění, postavy i děj se tím přestěhují do jiné geografické oblasti, v myslích čtenářů pevně spojené se zvoleným nářečím. A co si počne nelítostný mafiánský boss třeba někde na Hané anebo terstský židovský obchodník v krkonošské poudačce?

Mnohem zrádnější jsou ale texty, a těch je víc, kde se italština střídá s dialektem, popřípadě s několika různými dialekty, a kdy třeba navíc každý nářeční zástupce představuje i odlišné vlastnosti, „typické“ pro danou oblast: vychytralost, zabedněnost a podobně. To pak překladatel jednotlivé „jazyky“ od sebe odlišit zkrátka musí.

Je pravda, že italština se rozrůzňuje především horizontálně, podle krajů, a čeština spíš po vertikále, tedy podle sociální úrovně, ale nějaké řešení se vždycky najde. Jenže je také pravda, že jakmile opustíme společné území spisovné češtiny, v tu ránu se projeví překladatelovy jazykové kořeny a často i specifická slovní výbava, kterou italská spisovatelka Natalia Ginzburg výstižně nazvala Lessico famigliare, tedy „rodinný slovník“ (do češtiny byl její román přeložen jako Rodinná kronika). Rodilý Pražák prostě cítí češtinu jinak než Brňák nebo Ostravák (podle Pražáka týpek týpkovi nikdy nemůže říct, že je „blbý“, leda by to byl „ňákej blbej Moravák“), Olomoučák mluví jinak než Plzeňák, a když Jihočech vypráví „o tej šikovnej Milanovo holce“, v okresech na severu nad tím vrtí hlavou.

Z toho ovšem vyplývá, že překladatel by se neměl uzavírat do jedné řečové škatulky, ale potřebuje nasávat mluvu obyvatel jiných měst a krajů jako houba. Jen tak se může pokusit zabránit tomu, že se v překladu ztratí šťavnaté různořečí dialektového babylonu.

***

Mluví-li dialektem, nedomluví se spolu ani Benátčan s Messiňanem nebo Miláňan s Neapolcem

O autorovi| Alice Flemrová, překladatelka

Autor: