Tak jsme ten 17. listopad zase pěkně oslavili. Nevylučuji, že část tehdejších revolucionářů, zvonících klíči okamžitě, jakmile se to smělo, nyní nakoupila na počest výročí v supermarketu zlevněný toaletní papír. Je jistě tisíc a jeden důvod, proč být naštván a brblat nad šašky v politice, zkorumpovanými úřady, těžce klopýtavou justicí a bázlivou policií. Leč vážení, i tohle patří k systému, který se zove demokratický a o jehož fungování nutno denně bojovat. A že je to nekonečná dřina. Nikdo nikdy neřekl, že budeme mávnutím proutku v ráji, jak sami sebe obelhávají stalinisté z Haló novin. Jenom průběžně zírám, jak si leckdy nevážíme toho, že jsme svobodní a zapomínáme, že míru svobody si šijeme na kabát sami. Zdali to umíme, toť jiná věc.
K onomu datu vyšly všemožné komentáře, leč chyběl mi v nich právě důraz na odpovědnost svéprávného občana za svůj život, v němž se může přihodit i lecjaký nemilý karambol, kdy se po lehkovážných volbách v hejtmanstvích náhle zjevily odulé tváře z nomenklaturních nástěnek s důležitou vysokoškolskou průpravou v samotné Moskvě, čímž samozřejmě nemyslím žádné instruktáže KGB, že. Pohleďte třeba na životopis vyšlé hvězdy moravskoslezských radních, „rozhodnutím strany doktora“ Svatomíra Recmana, a zesináte. Nebo si přečtěte názory čerstvého hejtmanova náměstka Karla Konečného, bývalého tajemníka OV KSČ, který mě ohromil větou, že „ortodoxní komunisté v naší straně nemají prostor“. A do těch jejich Haló novin místo Kojzara, Věrteláře, Jumra a Hrabici píše zřejmě Randall s Hopkirkem.
Ožila též iniciativa Ne základnám, která po trapné legraci s hladovkou opět promluvila, aniž tázána, za celý národ a sama sebe vybrala coby zástupce „práva občanů svobodně rozhodnout o budoucím směřování naší země“. Já tedy ke svobodnému rozhodování o radaru žádného zástupného mluvčího Jana Májíčka, natož provařeného kýčaře „Kameňáka“ Zdeňka Trošku nepotřebuji. Tak jsem si o těchto dobových hrátkách přemýšlel, když jsem šel v úterý v podvečer na autogramiádu svých dávných juvenilních básniček, nyní složených do sbírky Nic moc, Kaprovou ulicí ke knihkupectví Fišer. Když tu mě před obchodem oslovil plachý pán v brýlích a představil se jako pravidelný čtenář Lidových novin. Jan Konopásek! Neříkejte, že nevíte, o koho jde. Ročník 1931, zakládající člen jazzového Studia 5, pak s Karlem Velebným u zrodu SHQ, vedoucí Reduta kvintetu, skvělý flétnista, barytonsaxofonista a skladatel, který se po posrpnové emigraci venku uplatnil jako člen big bandu Stana Kentona a Woodyho Hermana. Po pár minutách rozhovoru jsem měl dojem, že se známe sto let. Spěchal, ve zkratce jsme tedy probrali, co si oba myslíme o tom zoufalém člověku na Hradě, o Obamovi, o uvolněných vízech, o protiradarových kašpárcích, o naší drahé Slavii, za níž hrával na vysoké škole basketbal, načež mi zmizel v pražské mrazivé listopadové noci jako sen. Stihli jsme si předat čísla telefonů, a až se mi ozve, hned vám povím, jak dopadlo mé další setkání s tímto úžasným mužem.
***
Ale vážení, nikdo nikdy neřekl, že budeme mávnutím proutku v ráji, jak sami sebe obelhávají stalinisté z Haló novin
Pondělí Neff
Úterý Vaculík
Středa Baldýnský
Čtvrtek Rejžek
Pátek Šustrová
Sobota Klíma
