Na deň svatého Blažeje,“ což je dnes, „památka sa děje, žáci choďá po kantací, zpívajú vesele...“ To zpívala před válkou šestaosmdesátiletá Francka Ptáčková z Lipiny u Valašských Klobouk. Koleda praví, že biskup Blažej jako žák rád chodil do školy, a naučení je toto: „Aj vy rodičové, kteří dítky máte, od mladosti jich s radostí do škol posílajte.“
Nevím, jestli učitelstvo má krom Komenského nějakého odborného svatého, ale přímluvu potřebuje silnou ani ne tak na nebi, jak tu na zemi. Opravdu, měli bychom ze všeho nejdříve přivést do lepšího stavu stav učitelský. Co minulou sobotu v těchto novinách napsala Jana Machalická, není zpráva o studentech, ale o učitelích.
Samozřejmě víme, že největší vinu mají sami rodičové, ale mluvme o učitelích, když svátek má Blažej. V době, kdy se mě maminka ptávala, co a jak bylo ve škole, byl vzdělávací a výchovný proces spojitý: pan učitel řekl, abychom všichni měli obyčejné pastelky, a že Staňa doktorů si má ty velké, co dostal od Ježíška, nechat doma. Který učitel si dnes takové věci všimne? Učitelé organizovali kulturu, sport a já si všiml případů, kdy učitel pracoval badatelsky nebo sběratelsky, napsal dějiny obce, kraje. Nevím, jak byli placeni, ale výhodou bylo, že byli placeni stále, až do důchodu.
Učitelství, to byla už taková povaha. Byla na tom člověku znát všude: protože byl to názor na svět, život... Já měl několik nezapomenutelných učitelů. Už jsem o nich psal. Pan učitel Ječmínek je mou postavou literární. Paní učitelka Svatoňová, která mě ani neučila, byla mou vychovatelkou, aniž jsem to vlastně věděl. Pan učitel Augustin Vlk nám jednou dal slohový úkol na určité téma a Chromík řekl: „Pane učitel, já to psát nebudu, to mě nebaví.“ - „Dobře, Františku, piš o čem chceš...“ Neboť to bylo pro něj zajímavější. Pan učitel Vlk chtěl napsat knihu „Můj žák“. Nenapsal ji, a když jsem se ho po letech ptal proč, řekl, že se mu látka tak rozrůstala, že ztratil sílu. Učitel má svou vrcholnou dobu. Když přezraje, ztrácí chuť jak přeleželé ovoce. Pan učitel Vlk měl... ne, školní inspektor měl mu dát volno s úkolem napsat knihu „Můj žák“. Jenom jeden učitel, o němž vím, pocítil, že přezrává, a odešel předčasně do důchodu: byl to hrdina Mahenova románu „Nejlepší dobrodružství“.
Teď se víří otázka, jak klasifikovat žáky. Já se ptám: jak klasifikovat učitele? Je to zvláštní: o učitele se nikdo krom úřadů nezajímá. Je nikdo nepovzbuzuje, nevyznamenává. Scéna slávy je plná cédéčkařů, herců, zlodějů. Nemluví se o učitelích, o jejich zkušenostech a výsledcích. (Když říkám učitel, míním tím ovšem i ženy.) Především by se jim mělo dobře platit: to je investice do budoucí ekonomiky! Měli bychom mít nějakou typologii učitele: co zná, jak učí, jakou má rodinu (?), jeho postavení v obci...
Navrhuji, aby se za rok, na svatého Blažeje, konala celostátní konference učitelů na téma: Dnešní rodičové a jejich haranti.
Scéna slávy je plná cédéčkařů, herců, zlodějů. Nemluví se o učitelích, o jejich zkušenostech a výsledcích. Především by se jim mělo dobře platit: to je investice do budoucí ekonomiky!
