Převzetí moci komunistickou stranou v roce 1948 se stalo předmětem rozsáhlé historické literatury. Nejprve šlo o práce komunistických ideologů vydávané v Československu a demokratických účastníků publikované v exilu s apologetických obsahem. Trochu kritičtějšího ducha do zkoumání tématu přinesli reformně komunističtí historici šedesátých let. Po roce 1989 bylo vydáno velké množství pamětí přímých účastníků z demokratického tábora a vznikla celá řada dílčích studií. Základními monografiemi k tématu doposud byly dvě práce Karla Kaplana - Nekrvavá revoluce a Pět kapitol o únoru. Co nového vnáší do studia komunistického převratu Veber?
Václav Veber se především snaží kriticky vyrovnat s předchozí historiografií. Přestože z Kaplana vydatně čerpá, zřetelně se proti němu vymezuje. Stejně tak je poměrně kritický k tomu proudu české polistopadové historiografie, který se vyznačuje velebením Edvarda Beneše. Kaplanovy práce mají jeden velký klad (hlubokou znalost archivních dokumentů, zejména těch z fondů KSČ) a několik významných nedostatků (omezenost pramenné základny, pomíjení literatury, podléhání dobovému jazyku a částečně i uvažování, a zejména zoufalé literární zpracování). Václav Veber naproti tomu staví na skutečně kritické reflexi velmi široké pramenné základny a literatury, nezůstává v zajetí tehdejší ideologie a píše čtivě.
Z koncepčního hlediska jsou u Vebera důležité dvě věci: za prvé vědomí toho, že únor 1948 není možno vysvětlit bez září 1938. Kniha tak začíná výkladem vztahu exilové politiky, tedy především Beneše, k Sovětskému svazu. V dalším textu jsou pak popisovány různé vazby, které „třetí republiku“ let 1945-1948 spojovaly s obdobím protektorátu (např. podobnost pracovních metod a kontinuita majetku mládežnických organizací). Druhou akcentovanou skutečností je mezinárodní rozměr politického vývoje, který vedl k únorové krizi, tedy především vazeb československých komunistů na Moskvu. „Obyčejně se soudí, že politická taktika českých a slovenských komunistů se rodila v Praze, ale to by byl velmi hrubý omyl,“ píše autor a poukazuje na tajné spojení vedení KSČ s Kremlem. Bohužel o obsahu vysílaných a přijímaných zpráv nevíme nic, takže teze o tom, že Gottwald a spol. byli jen loutkami Stalina zůstává v rovině pravděpodobné hypotézy.
Veberova analýza let 1945-1948 a hlavních politických aktérů je nemilosrdná. Zcela jasně ukazuje, že tehdejší režim měl s demokracií a svobodou málo co společného a že i tehdejší „demokratické strany“ byly za odpudivé podmínky zodpovědné. Národní socialisté byli ve vztahu k Němcům ještě šovinističtější než komunisté a sociální demokraté „předjížděli komunisty zleva“ zase v otázce postátnění ekonomiky. Naivita, krátkozrakost, neschopnost dohody, trapná důvěřivost vůči Stalinovi, neinformovanost o povaze komunistů a jejich skutečných cílech, nezřízené osobní ambice demokratických politiků nakonec vedly k osudové porážce.
***
VYŠLO ČESKY
Osudové únorové dny
Václav Veber
Vydalo nakladatelství Lidové noviny, Praha 2008. 426 stran.
