Doubkowa hole má je nový název hry Planoucí srdce, kterou Levínskému (pod pseudonymem Leo Egerstein) loni uvedlo Západočeské divadlo v Chebu. K napsání hry se prý inspiroval Örkenyho Kočičí hrou a dokumentem Planoucí srdce o starcích, kteří propadli tetování. I pro svůj soubor Levínský hru přejmenoval podle hereček, které hrají hlavní role – Doubkowa a Holemá.
Dojem ze hry i nové inscenace je rozporuplný – na jedné straně se zdá, že autor honí až příliš zajíců a neví, kdy s tím přestat. Jako by zkoušel, oč si postavy, vydané napospas svým osudům, samy nakonec řeknou. Možné je cokoliv, jakýkoliv motiv, paradox i projev šílenství jsou vítány. Takže tu máme: válku, vyhnání Němců a česko-německé vztahy vůbec, osvobození ženy, tetování jako výraz nonkorformismu, touha být námořníkem(icí), lesbická láska a pozdní coming-out, mládí, stáří. Všechno v jednom kotli. Na druhé straně se tomuto divokému splétání motivů a vršení absurdit nedá upřít až dadaistické kouzlo. Repliky, které se hrdinkám řinou z úst, připomínají volný a bohatý proud asociací a je jedno, zda právě chytají ryby, pojídají dort, nebo telefonují. Divák se chvílemi nad všemi nápady a bizarnostmi baví i královsky, ale při nejlepší vůli se nedokáže vzdát pocitu, že se hraje o ničem. Jako by se kýžené téma spíš jen nad tím vším jen vznášelo, aby se posléze definitivně rozplynulo.
Všechno se to děje v Chebu, Hamburku, Kielu a přilehlých lokalitách. Hrdinkami jsou dvě sedmdesátileté německé dámy s českými kořeny Irena Holemá a Clara Doubkowa. Narodily se v Chebu, pak byly vyhnány a trvalo jim skoro až do padesátky, než se rozhodly dát to dohromady. Jedna dokonce opustila manžela a dceru. Pořídily si tetovací salon, samy se celé potetovaly (tenhle motiv také připomíná Irvingův román Dokud tě nenajdu). Pak se rozejdou, aby se sešly v Chebu – v současnosti. Irena, Clara a její dcera Sabina i Clařina devadesátiletá služka, kterou v Čechách po válce znásilnili. Hru s Nejhodnějšími medvídky nastudoval Daniel Vavřík a pokusil se občas i dost chaotické struktuře vtisknout jakýsi řád. Také zdůraznil uzavřenost výstupů, které by se tak před očima diváků měly postupně významově propojit. Výstupy odděluje výmluvné přeskupování krychlí, které tvoří scénu. Občas se do toho přimotá i maník, který vyběhne z publika, a vzhledem k tomu, že každá scéna se odehrává v jiném čase, o orientaci diváků se stará další figurant. Příslušný letopočet má na prsou, pupku či ruce a grifem striptéra jej vždy odhalí. Opravdu pěkné pak je, když se zmíněný nosič letopočtů promění v Jawu 350 a přiváží hrdinky na scénu.
René Levínský: Doubkowa hole má
Režie: Daniel Vavřík Roxy/NoD, premiéra 6. 10.
