Procházky předvánoční Prahou jsou pro mě noční můrou. Ve vzduchu je víc než kdy jindy cítit napětí a stres. Hloupé na tom je, že špatná nálada přeskakuje z jednoho člověka na druhého a není před ní úniku.
Mezi většinou lidí panuje přesvědčení, že výraz ve tváři je čistým odrazem našeho vnitřního rozpoložení. Pokud ztratíte práci, jste logicky nešťastní a mračíte se. Pokud se vám narodí krásný synek nebo dcerka, jste šťastní a záříte jako sluníčko. Takových zásadních zlomů v životě ale není mnoho. Mezi nimi je moře všedních dní, ve kterých jsou naše pocity dost zásadně ovlivňovány pocity lidí v našem okolí.
Američtí psychologové John Cacioppo a Elaine Hatfieldová hovoří o emoční nákaze. Lidé podle nich automaticky, ať se jim to líbí nebo ne, napodobují emoce jiných. Je to zásadní forma komunikace s okolím, kterou v sobě máme hluboko zakódovanou. Nálada lidí v našem okolí na nás proto v běžném chodu dne přeskakuje, ani nevíme jak. Na pokusech se ukázalo, že lidem stačí dokonce prostý pohled na fotografie rozesmátých lidí, aby přístroje zachytily v mimice opětovaný úsměv.
Sám jsem si emoční nákazu uvědomil nejen v pražské tramvaji, ale i na finančních trzích. Dnů, ve kterých se dostanete ke skutečně zásadní informaci, je jako šafránu. V mezičase je tak obchodování řízeno nakažlivými emočními vlnami. Je prakticky jedno, co vlnu nastartuje. Prodeje ale mohou být od jisté chvíle samy o sobě důvodem pro další prodeje a naopak nákupy pro další nákupy. Ale zpět k pražským ulicím a k všedním zamračeným dnům. Lze s tím vůbec něco udělat?
I když se rozhodnete bojovat proti zamračeným tvářím úsměvem, jste v nepříjemném oslabení. Sám proti celé tramvaji nebo autobusu. A podle logiky, kterou jsem zde načrtl, vás mračící se stádo rychle převálcuje. Tak chmurné ale vyhlídky bojovníků za usměvavější pražskou dopravu nejsou. Většina cestujících není zatvrzele pesimistická, jak by se mohlo na první pohled zdát. Pravděpodobně neztratili práci a nestalo se jim nic tragického. Jsou tím pádem ochotni odhodit uzavřené mračení a přejít do lehkého úsměvu, pokud ucítí, že se mění nálada mezi zbytkem cestujících. To těžko zvládne jeden člověk, ale dva až tři již dokážou dělat zázraky.
Stačí, když dva lidé o sebe projeví zájem a ledy překvapivě rychle a snadno roztávají. Když pouštíte sednout maminku nebo tatínka s dětmi a nenuceně se dostáváte do konverzace nad prvními úsměvy či krůčky, do úsměvu přecházíte rychle nejen vy, ale i řada dalších spolucestujících. Ti jednoduše neuniknou emoční nákaze, i když častokrát sedí daleko od vás a neprohodí s vámi ani slovo. Pozitivní pohled na svět je zkrátka stejně nakažlivý jako ten negativní. Zkusme toho v novém roce využít, a to nejen v tramvajích.
***
Když se rozhodnete bojovat proti zamračeným tvářím úsměvem, jste v oslabení. A podle logiky, kterou jsem zde načrtl, vás mračící se stádo rychle převálcuje.
O autorovi| JAN BUREŠ, hlavní ekonom Poštovní spořitelny
