Nakonec ale dořekl slova prezidentské přísahy, na která čekala celá Amerika a s ní i celý svět: „K tomu ať mi dopomáhá Bůh,“ dodal po složení ústavou předepsaného slibu. Dav propukl v jásot, tak jako několikrát během včerejší inaugurace. Poprvé, když na pódium přicházel, a mnohokrát při jeho řeči. „Muž, jehož otce by před méně než 60 lety možná v místní restauraci neobsloužili, teď stojí před vámi a skládá tu nejposvátnější přísahu,“ učinil první černošský prezident nepříliš obvyklou odvolávku na rasovou otázku.
Pokračování na straně 3
Obamovi se při přísaze na chvíli...
Dokončení ze strany 1
„Jsme národem křesťanů a muslimů, židů a hinduistů – i nevěřících,“ pokusil se pro změnu přemostit náboženské rozdíly. „Sešli jsme se tu dnes, protože jsme dali přednost naději před strachem,“ zněla další z jeho energizujících pasáží. Celou inaugurační slavnost ale nadšení neprovázelo, došlo i na rozpačité momenty.
„I Bush je prezident...“ Do inaugurace zbývá zhruba hodina a kdosi zahlédne přijíždět asi desítku černých limuzín a motocyklů. Většina lidí sedících v takzvané oranžové sekci pod Kapitolem upře své dychtivé pohledy na velkoplošnou obrazovku. „Je to Bushova kolona, nebo už Barackova?“ prohodí kdosi. Možná i proto dav nejásá. Je cítit, že odcházející prezident George W. Bush mezi těmito lidmi mírně řečeno není oblíbený. Když je Bush slavnostně uveden na podium, kde Obama a jeho viceprezident Joe Biden o několik desítek minut později složí prezidentskou přísahu, dokonce se ozve nenávistné hučení. Většina lidí zůstane sedět na židlích s apatickým výrazem ve tváři. Někteří ale přeci jen povstanou. Černoch Charles Robinson, který se vedle mě halí do deky, je jedním z nich.
„Vždyť je to přeci jenom prezident USA, měli bychom mu vzdát hold.“ Velkoryse se o odcházejícím prezidentovi zmíní i sám Obama, když mu ve svém inauguračním projevu později poděkuje za „službu národu“.
Jinak je ovšem inaugurace jedna velká oslava. Nic na tom nezkazí ani Obamovo drobné zaváhání při skládání prezidentského slibu. Když je po všem, ozvou se dělové rány, nastává všeobecné dojetí, které každý prožívá po svém. Někteří se objímají, podávají si ruce nebo se líbají.
Charles Robinson jen nehnutě stojí, v očích se mu lesknou slzy, které jako by v mrazu nemohly stékat po tvářích. „Vzpomněl jsem si na svoji mámu, která se tohodle dne nedočkala,“ říká. Jeho matka zažila léta segregace, údajně prý ale před 46 lety na protilehlé straně od Kongresu, tedy u Lincolnova památníku, poslouchala legendární řeč Martina Luthera Kinga, který mluvil o svém „snu“. V jeho očích Obama tento sen naplnil.
O autorovi| Eduard Freisler, dopisovatel LN v USA
