Lez mluvit s despektem o „ekonomické emigraci“?
Druhý díl seriálu, věnovaného československé emigraci, se zabývá důvody, které vedly lidi k emigraci. Texty vznikají v rámci projektu Příběhy bezpráví Člověka v tísni.
Začátkem června 1948, krátce po svém útěku na Západ, napsal novinář Ferdinand Peroutka: „Kdo opustil vlast, aby se jeden měl lépe, je emigrantem. Kdo odejde z domova, poněvadž mu byla vzata možnost žít svobodně a podle své víry, je exulantem. My jsme exulanti.“ A pokračoval v úvaze, v níž vykreslil exulanta jako „vojáka v boji o svobodu“, jehož hlavní zbraní je jeho příkladné a morální počínání, neboť „nikdo z nás není jen soukromou osobou: je také vyslancem své země a své víry“.
Platí ale dělení na elitnější (politicky angažovaný) „exil“ a přízemnější „emigraci“ pro celá léta 1948–1989? Máme se ho držet i dnes a na „ekonomické emigranty“ hledět s jistým despektem? Nebo tím přistupujeme na výklad, který prosazoval komunistický aparát, líčící emigranty en bloc jako darebáky, „za mrzký peníz zrazující vlast“? Na tu otázku lze odpovědět teprve při bližším pohledu na ty, kdo z Československa odcházeli. Na lodi i ve „stěhováku“ Ferdinand Peroutka prchal do exilu krátce po převratu, v tzv. první vlně, u níž převládaly tři základní motivy: obava před perzekucí a vězněním, neochota přizpůsobit se amorálním bolševickým požadavkům a touha dělat něco zvenčí proti diktatuře. Po únoru 1948 tak zemi opustila řada politiků, mezi jinými Helena Koželuhová, novinářka a tehdy již bývalá lidovecká poslankyně, národní socialisté Petr Zenkl, Hubert Ripka a Vladimír Krajina, agrárník L. K. Faierabend, sociální demokrat Václav Majer…
Jejich útěky bývaly dramatické: StB je hlídala a sledovala, rodiny se často dostávaly ze země postupně, s pomocí přátel a placených převaděčů. Významný protinacistický odbojář Krajina přejel hranice na lyžích, Helena Koželuhová byla při útěku zatčena a jen zázrakem s dcerou unikla, její druhá dcera však zůstala v Československu a na Západ tajně přešla později. Faierabend cestoval i s rodinou po Labi, ukrytý v nákladní lodi. Peroutka odjížděl od pražského Smíchovského nádraží, schovaný ve stěhovacím voze, hranice pak přecházel pěšky…
K poúnorovým uprchlíkům, kteří nechávali doma majetky i blízké v ohrožení (přičemž někteří z nich prožili v exilu už nacistickou okupaci), patřili novinář Pavel Tigrid, spisovatelé Egon Hostovský a Jan Čep, básník Ivan Blatný, herec Jiří Voskovec, podnikatel Tomáš Baťa mladší atd. atp. Řada slavných postav, vedle nichž ovšem utíkali kněží, tehdy neznámí studenti, vojáci, lidé všeho věku, povolání i názorové orientace.
Každá emigrace je složitý příběh, každý útěk s sebou nesl obrovské riziko (a tragické konce nezdařených útěků jsou samostatnou kapitolou, podobně jako únosy zpátky do ČSR). Idealismus drtivé většiny poúnorových exulantů se dá těžko zpochybňovat: málokdo z nich tušil, co ho v cizině čeká, odcházeli v čase, kdy rozdíly mezi Západem a domovem z hlediska životní úrovně byly zanedbatelné, zakoušeli bídu uprchlických táborů (jen v Německu jich bylo víc než deset, v Řezně, Mnichově, Norimberku…). Idealistickou motivaci dokládají i vysoké počty uprchlíků, kteří spolupracovali se západními tajnými službami a jako kurýři se vraceli domů.
Velká emigrační vlna po okupaci v srpnu 1968 byla již mnohokrát popsána – a z hlediska důvodů útěku je rovněž zcela srozumitelná. Patřila k ní opět řada osobností kulturního i politického života a znovu vypisovat stovky zvučných jmen znamená plýtvat papírem. Složení uprchlíků se ovšem změnilo: ze země odešlo i větší množství bývalých komunistů (odtud spory mezi poúnorovým a pookupačním exilem), mnozí propuštění političtí vězni z 50. let – a pochopitelně i tisíce lidí tzv. nepolitických.
Historik Jan Hanzlík na základě materiálů ministerstva vnitra píše, že ČSSR záhy po srpnu ztratila mladé odborníky zejména z těžkého průmyslu, vlajkové lodi socialistického hospodářství, z toho například „63 vědeckých a výzkumných pracovníků, 391 technických kádrů, 161 administrativních pracovníků (...) Z jednoho brněnského závodu emigrovalo 21 osob, mezi nimi i specialisté tohoto závodu“. Vnitrácký záznam z roku 1971, zachycující situaci na Slovensku, konstatuje, že více než 50 procent emigrantů jsou lidé do třiceti let, značný je podíl příslušníků inteligence, vědeckých pracovníků, lékařů, inženýrů, že jsou „citelně poškozeny důležité úseky národního hospodářství“. Emigrovali ovšem i vojáci, policisté a zaměstnanci ministerstva vnitra.
Po Chartě 77 a aktivizaci disentu začala StB nutit k vystěhování desítky nepohodlných „antisocialistických živlů“ (viz akce Asanace), často přitom používala metody velmi brutální. Výtvarník, hudebník a dlouholetý vydavatel exilové revue Paternoster Zbyněk Benýšek vzpomínal: „Při výsleších mě mlátili, několikrát jsem se nervově zhroutil. Později mi estébáci dali na vybranou: buď opustím republiku, nebo půjdu do vězení.“ V roce 1982 tedy „požádal“ o vystěhování, načež byl zbaven státní příslušnosti a s pytlíkem české země odjel do Vídně: „Nechtěl jsem svoje nejproduktivnější léta strávit ve strachu a stihomamu.“ Ekonomičtí?
Vraťme se ale ještě k těm, kdo tzv. odcházeli za lepším (většinou je tohle „obvinění“ vztahováno k 70. a 80. letům). Jana D., zubařka, utíkala s manželem a dětmi v roce 1984. Emigrovali proto, že její muž, vědec, nesměl po roce 1968 vykonávat svou práci, utekli přes Jugoslávii a rakouský tábor Traiskirchen. V cizině se politicky neangažovali, v USA nicméně byli oba profesně úspěšní: „Co je to ,jít za lepším‘?“ říká dnes Jana, když se ohlíží na důvody emigrace: „Pro nás to tenkrát znamenalo jít za svobodou… Chtěli jsme, aby naše děti vyrůstaly v zemi, kde si budou moct říkat, co budou chtít.“
Idealizovat si čs. emigraci jako celek by byl nesmysl, ovšem určit, kdo odešel z čistě „ekonomických důvodů“ (a kdo by vyhovoval výše citované Peroutkově definici), je dnes krajně obtížné. Další z uprchlíků Václav Chyský k tomu píše: „Odchod do exilu byl – při vší individuálnosti motivů a forem – výrazem svobodné vůle individua vytvářet život podle vlastních představ, a nikoli podle ideologických formulí strany… Byl to protest svéprávnosti zbaveného občana proti životu v kleci.“ Což platí pro ty, kdo odešli proto, aby mohli svobodně publikovat – i pro ty, kdo chtěli „jenom“ dělat poctivou kariéru.
Třetí díl: Jak se ze socialistického Československa odcházelo do emigrace? Útěky „přes kopečky“ i přes Jugoslávii.
***
Idealistickou motivaci dokládají i vysoké počty uprchlíků, kteří spolupracovali se západními tajnými službami
O autorovi| ADAM DRDA, redaktor ČRo–Rádia Česko
