Je sepisování studií o autorech mrtvých více než dva tisíce let pouhým akademismem? Dílo Lea Strausse ukazuje, že ne tak docela. Jeho interpretace řeckých klasiků ovlivnila řadu dnešních amerických politiků a státních činitelů.
Recenze díla Lea Strausse, kterou v polovině 80. let pro New York Review of Books sepsal oxfordský profesor Myles Burnyeat, se stala politickým manifestem a ostrá až nenávistná debata pak plnila stánky ještě dvou následujících čísel Review. Sir Karl Raimund Popper ve své reflexi totalitních režimů (Otevřená společnost a její nepřátelé, publikována 1945, česky 1994) činí Platonovu Ústavu ideologicky odpovědnou za zvěrstva fašismu a komunismu. Co je na těchto starých dílech tak fascinující, že stále dokážou vyvolat bouřlivé diskuse, a nedaří se z nich učinit čistě univerzitní záležitost typu Aristotelovy metodologie biologických zkoumání či Platonovy koncepce pohybu nebeských těles?
Samozřejmě je to jejich politický charakter. Co to však znamená? Platonova Ústava, dialog o nejlepší, spravedlivé duši a obci, a Aristotelova Politika, což je systematické studium společnosti starého Řecka, jsou z první poloviny 4. století před naším letopočtem. Thukydidovy Dějiny peloponéské války jsou o něco starší, avšak všechny tři knihy byly psány v době, kdy Řecko prošlo ničivou smrští války mezi Athénami a Spartou. Tato díla vznikla v Athénách, které válku prohrály a po době imperiálního rozmachu zažívaly úpadek, jenž měl být zanedlouho ještě umocněn rozmachem Makedonské říše. Autoři tak znali svoji obec, svůj stát, jak za doby rozmachu, tak i úpadku, v době vlády tyranie i demokracie.
Hádka o Ústavu
Z jejich zkušenosti a génia rozumu pak vznikla díla, které stojí u zrodu politické filozofie. Natolik se snad všichni interpreti shodují. Již se však liší v hodnocení těchto děl. Za nejproblematičtější můžeme označit Platonovu Ústavu. Karl Popper ji chápe jakožto matku všech totalitních ideologií, Leo Strauss naopak jako první antiutopický spis. Někteří, jako Malcolm Schofield ve své knize Plato – Political Philosophy, ji vyzdvihují pro důležitost témat, která zpracovává a otevírá. Simon Blackburn, Schofieldův kolega z anglické Cambridge, naopak tvrdí, že důležitost Ústavy tkví právě v její nebezpečnosti a zhoubném vlivu.
Leo Strauss se narodil v roce 1899 v Německu do velmi konzervativní židovské rodiny. Studoval filozofii u Ernsta Cassirera, Edmunda Husserla a také jeho žáka Martina Heideggera. Soustředil se na moderní německou filozofii a dějiny židovské filozofie. V roce 1938 odjel do Spojených států, kde nejprve deset let učil na New School for Social Research v New Yorku. Od roku 1949 pak téměř až do konce svého života v roce 1973 působil jako profesor politické vědy na University of Chicago. Za tuto dobu se v Chicagu vytvořila několikagenerační skupina jeho posluchačů, kteří později získali nálepku „straussiáni“. Kritika straussiánů, ať už se zabývali dějinami klasické filozofie, židovským myšlením či politickou teorií, dnes často nahrazuje útok na Straussovu filozofii.
Sám Strauss k tomu přispěl nezakrývaným intelektuálním elitářstvím: stejně jako jen nemnozí porozumí klasickému filozofickému textu, tak také on sám na svých textech „testuje“ filozofickou výtečnost svých čtenářů. Straussova filozofie, založená na doslovné metodě čtení starých filozofických textů, je značně problematická. Pravda se podle něj vyjevuje jen těm nemnohým, kteří dokáží správně číst „mezi řádky“, a tak odhalit skutečný dialog mezi velikány intelektuálních dějin. Straussova interpretace je ve výsledku vždy spíše předložením vlastní filozofie na příkladu Platonovy Ústavy či Thukydidových Dějin peloponéské války. Zatímco většina interpretů využívá moderního světa a novodobé filozofie k interpretaci antiky, Strauss ukazuje, jak antiku využít k interpretaci moderního světa, který se podle něho ocitá v podivné krizi identity.
Krize Západu či krize modernity byla oblíbeným tématem už od konce 19. století a možná již od okamžiku, kdy německý filozof Hegel „odhalil“ skutečnost dějinného vývoje. Pro Strausse je studium antické politické filozofie jedním z léků na krizi Západu. Politická filozofie by podle něj měla každé kultuře poskytovat cíle, které se jasně formulovaly např. v různých prohlášeních během světových válek nebo ve sloganu „svoboda, rovnost, bratrství“ během Francouzské revoluce. Kultura bez cíle se může snažit leda o svoji sebezáchovu, avšak těžko dosáhne jakéhokoli sebezdokonalení. Moderní politická filozofie není schopna žádné tyto cíle poskytnout či obhájit. Ve snaze udržet krok s pokrokem a modernitou přijala rozlišení mezi hodnotami a fakty (skutečnostmi). Pokud je nějaký soud hodnotový, to jest hodnotí cosi jako dobré nebo špatné, není soudem o faktech (skutečnosti) a jako takový do vědy nepatří. Nutno dodat, že Strauss nebyl v tomto svém úsilí o navrácení hodnot do humanitních věd a jejich metody natolik osamocen, jak se domýšlel.
Při studiu klasické politické filozofie je však vědec podle Strausse nucen přemýšlet nad tím, zda tento rozdíl mezi hodnotami a fakty je nevyhnutelný nebo samozřejmý. Právě tato odlišnost konceptů klasické politické filozofie je podle Strausse důvodem k jejímu studiu. „Jen my, kdo žijeme dnes,“ píše Strauss, „můžeme snad najít řešení pro problémy dneška. Avšak přiměřené pochopení principů, tak jak je vypracovali klasikové, může být nezbytným východiskem pro přiměřený rozbor nynější společnosti a její specifické povahy.“ I bez přijetí tezí o krizi Západu či problematičnosti modernity tak můžeme pochopit Straussovu základní motivaci ke studiu antických textů: odlišnost. Odlišnost pohledu na svět starých filozofů nám může ukázat mnohé, co je pro naše moderní oči již neviditelné. Ačkoli tedy klasická politická filozofie nezná pojmy jako multikulturalismus či terorismus, právě tato její odlišnost by pro Strausse byla důvodem brát na její texty ohled.
Mnohem problematičtější než sama Straussova interpretace Platona, Aristotela či Thukydida je ovšem její vliv na americký veřejný život. Straussovo chápání politiky je založeno na protikladu „my“ a „oni“. Politické boje, ale i politická spojenectví jsou vždy vztahem „my“ a „oni“. Nemusí tedy překvapovat, že mnozí z takzvaných „straussiánů“ patřili mezi zastánce rozhodných vojenských úderů v Iráku. Mezi osoby se značným vlivem na chod administrativy Spojených států, které byly spojovány s chicagskou školou Leo Strausse, patří například náměstek ministra obrany Paul Wolfowitz, vysoký činitel Pentagonu Abram Shulsky a vysocí státní úředníci Richard Perle nebo Stephen Cambone.
Určit, nakolik cokoli ze Straussovy filozofie skutečně podporuje nedávnou zahraniční politiku Spojených států, však není tak jednoduché. Jeho interpretace antických autorů ukazuje, že zahraniční vztahy státu musí být ve svých cílech podřízeny bezpečnosti vztahů domácích. Cílem zahraniční politiky, jak ji Strauss chápe z Thukydidových textů, není imperialismus či vývoz demokracie, nýbrž domácí bezpečnost. Na příkladu imperialistických Athén pod Periklovým vedením Strauss ukazuje, že nelze povzbuzovat touhu obce po tom „mít stále více“ než jiné obce, aniž by se tím povzbuzovala touha jedince „mít více“ než jeho spoluobčané. To nakonec vede k rozvratu uvnitř státu samého.
Nejspravedlivější obec
Role peněz ve společnosti je klíčovým tématem antické politické filozofie i v knize Malcolma Schofielda. Důležitost antické filozofie tkví právě v tom, že otevírá množství obecných filozofických problémů, které ve své podstatě přetrvávají dodnes. Kanonické spisy jako třeba Platonova Ústava jsou podle Schofielda důležitým svědectvím o tom, co se stane s hodnotami, když si autor vybere jednu z nich jakožto centrální. Platon zdůrazňuje roli vědění a rozumu ve vládnutí: vládcem má být ten, kdo ovládá nejen umění vládnout, ale je si také vědom etických hodnot, zná dobré a zlé. Naše nahrazení principu rozumu principem většiny by mu připadalo naprosto pochybné. Tématy antické filozofie, která si podle Schofielda i dnes zaslouží pozornosti a studia, jsou mj. utopie, vztah společnosti k majetku a penězům, případně ideologie. První jejich ucelená tematizace se nám dochovala právě v Platonově Ústavě, i když pojmy utopie či ideologie bychom tam samozřejmě hledali marně. Pokud se zaměříme na různé představy utopických společností čistě z formálního úhlu pohledu, zjistíme, že jejich struktura nápadně připomíná výchovně trestní zařízení, případně rovnou koncentrační tábor. Jen z nějakého záhadného důvodu nám autoři utopických vizí tvrdí, že jejich utopičtí občané jsou ti nejšťastnější. Na to ve svých knihách upozorňoval Karl Popper a znovu toto téma připomíná Simon Blackburn.
Podle Schofielda v Platonově Ústavě nejde o možnost či nemožnost realizace utopistické obce. Jde čistě o myšlenku společenství a jeho vnitřních pravidel (koinónia): základem dobré a jednotné společnosti musí být myšlenka sdílení. Ať už se jedná o sdílenou historii, majetek, starost, zájem či cíl, je to důvod k udržování nepsané společenské smlouvy s ostatními. Toto „sdílení“ vystihuje v moderní podobě slovo ideologie.
Utopická představa nejspravedlivější obce v Ústavě má dále za úkol přenést naši duši od pozemských, nestálých a efemérních záležitostí k poznání věčných principů. Prvotním smyslem této utopie je tedy zapůsobit na naše myšlení, nikoli bezprostředně předložit plán k sociální revoluci.
To si však rozhodně nemyslí Simon Blackburn, podle nějž je hlavním důvodem, proč číst Platonovu Ústavu, její nebezpečnost. Blackburnovo chápání tohoto díla je v mnoha ohledech podobné Popperově kritice ze 40. let, mj. také v tom, že i Blackburn občas až příliš viditelně čte, co číst chce, a ne to, co stojí napsáno v textu. Jeho esej je napjata mezi dva extrémy, které se mu příliš nedaří propojit. Na jedné straně je Platon prehistorickým myslitelem, který nemůže být poměřován s žádným z moderních filozofů, avšak zároveň je jeho Ústava nejdůležitější knihou politické filozofie a sám Blackburn přiznává, že v mnoha ohledech jsou její pojednání pro politickou a morální filozofii klíčová. Příklad může být problém, zda lze etiku vybudovat a obhájit na racionálních základech, či zda se jedná jen o zvyk a dohodu.
Dobrý politik
Platonova nejlepší obec samozřejmě nese mnohé totalitní rysy – a sebepříznivější interpretace, nakolik zůstává interpretací politickou, to nemůže popřít. Platonova společnost však není totalitní v tom, že by blaho a štěstí státu bylo přednější než blaho a štěstí jednotlivce. Zde se Popperova interpretace rozchází se svojí předlohou. Blaho státu je blahem jeho obyvatel i v Ústavě. Nese však jasně totalitní rysy, jelikož se jedná o zřízení, ve kterém je nemožná představa jakékoli opozice vůči vládě. To je ostatně znak všech ideálních utopií. A dále Platon jednoznačně popisuje mnohé represivní prostředky, které vedou k ustanovení této utopie.
Důvod můžeme hledat ve Schofieldem zdůrazňovaném soustředění na jednu jedinou hodnotu: sociální jednotu obce a z ní plynoucí blaho občanů. Snahou o jednotu obce se přitom Platon nikterak neodlišuje od moderních liberálních myslitelů. Autor dnes již klasické studie moderního liberalismu John Rawls ve své Teorii spravedlnosti také usiluje mimo jiné o sociální jednotu své společnosti. V okamžiku, kdy si uvědomíme, že centrálními pojmy antické politické filozofie jsou vědění, ctnost, pravda a klam, stává se naším nejbližším součastníkem. Dalším rysem Platonovy ideální obce, na který by se nemělo tak lehce zapomínat, je skutečnost, že nejlepšími vládci jsou ti, kteří vlastně o vládnutí nestojí. I dnes platí, že nejhorším politikem bývá ten, který nic jiného než politiku dělat neumí, a tak se v politickém angažmá musí udržet zuby nehty. Maximou antické politické filozofie totiž je, že politický je takový člověk, kterému jde o veřejnou mravnost.
***
Obec a člověk
Leo Strauss V překladu Michala Mocka vydalo nakladatelství OIKOYMENH, Praha 2007, 256 stran.
Plato – Political Philosophy
Malcolm Schofield Vydalo nakladatelství Oxford University Press, Oxford – New York 2006, 400 stran.
Plato's Republic
Simon Blackburn Vydalo nakladatelství Atlantic Books, London 2007, 192 strany.
Cílem zahraniční politiky, jak ji Strauss chápe z Thukydidových textů, není imperialismus či vývoz demokracie, nýbrž domácí bezpečnost
O autorovi| JAKUB JIRSA, Autor (*1978) je odborným asistentem Ústavu filozofie a religionistiky FF UK v Praze
