Oběť znásilnění mluví s vrahem. Jak funguje unikátní projekt v českých věznicích

‚Bála jsem se, že mi nikdo neuvěří.‘ Několik žen promluvilo o údajném predátorském chování poslance Feriho

Lidovky.cz: Kdo se k vám nejčastěji hlásí do projektu?
Do projektu vstupují jako oběti muži i ženy, kterým se přihodily různé trestné činy. Často se objevují ženy, kterým se něco stalo před mnoha lety a teď mají potřebu situaci řešit. Mnohé oběti dochází dlouhodobě na terapie nebo se snažily vyřešit trauma v rámci rodiny. Jenže i rada nejbližších může být velmi zraňující. Do projektu spíše nepřijímáme ženy, které byly zneužité před pár měsíci, protože ještě nemají trauma dostatečně emočně zpracované.

Lidovky.cz: Setkání se konají ve věznicích, kam přijdou oběti a mluví s pachateli trestných činů. Jak taková diskuze funguje?
Je to osmitýdenní kurz dialogu mezi skupinami 6 obětí a 6 pachatelů nejrůznějších trestných činů, včetně těch nejtěžších. Oběti se nikdy nesetkávají s pachatelem, který jim ublížil, ale mluví s vězni, kteří mají zájem se dozvědět, co zločin způsobil, co oběti prožily, jaké devastující následky si nesou po celé dlouhé roky, a to i více desetiletí. Každý z účastníků vypráví svůj příběh a ostatní se mohou ptát a vyjadřovat své emoce.

Lidovky.cz: Čím se liší jednotlivá setkání?
Začínáme tím, že probíráme, co je restorativní přístup (prostor pro dialog mezi oběma skupinami, pozn. red.) řešení zločinu, a co je zločin, a jak ho vnímáme z různých úhlů pohledu. Potom se zaměříme na to, co vše se změnilo v životě oběti a pachatele. Zajímavé je, že pachatelé mluví o vlastní rodině, a tom, jak svým blízkým ublížili, ale myšlenky na toho, komu ublížili, mají úplně vytěsněné. Teprve když slyší vyprávění obětí, tak jim začne docházet, jak fatální jsou důsledky. Ilustrujeme to na tomhle příkladu: ať si představí klidnou hladinu jezera, kam najednou dopadne balvan a udělá vlny. Oběti a pachatelé si pak zapisují jména lidí, kteří v tom jejich případě zločin zasáhl nejvíce a leckdy jsou to desítky jmen, někdo v tom naopak vidí jen sebe.

Lidovky.cz: Mluvily jsme o dlouhodobém mlčení a také o tom, jaký má váš projekt efekt. Jak se o něm oběti dozvídají?
Dlouholeté mlčení je zcela normálním jevem, oběti mylně přijímají svou tzv. falešnou vinu a nejsou schopny věc řešit. Většinou kurz doporučí někdo, kdo už setkání absolvoval. Kauza kolem Dominika Feriho by mohla napomoci tomu, aby se společnost, ale i někteří odborníci naučili rozumět jednoduchým základům viktimologie (jde o vědní obor, který se zabývá oběťmi trestných činů, jejich typologií a předpoklady stát se obětí trestného činu, pozn. red) a ustaly velmi hloupé debaty, které nyní probíhají v médiích a sociálních sítích, a které vedou pouze k dalšímu zraňování obětí a strachu promluvit. 

Zatím je ve společnosti hluboce vrytá představa, že oběť si za trestný čin a zejména sexuální tr. čin může trochu nějak sama. Dokud se toto nezmění, oběti nebudou mít dostatek odvahy vyjít s trestným činem na světlo. Neinformovanost o posttraumatických reakcích obětí je u nás neobvykle vysoká a pro oběti dlouhodobě zraňující. Nastal nutně čas pro osvětu a změnu v přístupu společnosti k obětem.

Poslankyně svolá mimořádnou schůzi ke zpřísnění trestů za násilné činy. Chce i maximální ochranu obětí

Lidovky.cz: Často se říká, že oběti zneužívání nepromluvily o traumatu, protože se cítily provinile. Proč se takhle obviňují?
Část projektu, která naprosto jednoduše rozliší, kdo je za co odpovědný, je pro oběti nejvíce osvobozující. Pachatel musí přijmout svou odpovědnost a mít touhu vše vynahradit. Osvobození pro oběti přichází, když se dozví, že na sebe přijímají falešnou vinu. Oběť není nikdy tím, kdo může za zlo, které spáchal druhý člověk. Není vinou oběti, že měla červené šaty a ty někoho vyprovokovaly. Vinen je ten, kdo učinil špatné rozhodnutí a jednal protizákonně. Žádná spoluúčast oběti není přípustná. 

I kdyby žena nechala otevřený byt dokořán, nikdo nemá právo do něj vstoupit a ublížit jí. Oběti si připadají často divné, jiné, a potřebují vědět, proč se jim to stalo? Co udělaly špatně? K další viktimizaci často dochází v rodinách obětí. Jejich blízcí se vyptávají: Proč jsi tam šla? Proč jsi neutekla? Proč jsi nám to neřekla, však jsme tvoji rodiče? Přesně tyto věty jsou pro oběti zničující, a utvrzují je v pocitu viny a zvyšují trauma oběti. Bohužel tyto otázky stále ještě padají i v rámci vyšetřování a soudního řízení.

Lidovky.cz: Co jim tedy pomáhá, aby se toho zbavily?
Převyprávění příběhu a správná reakce skupiny, založená na jasných pravidlech odpovědnosti za zločin. Když oběť vypráví, jak ji trauma zasáhlo a zdevastovalo její život i blízkých, tak jsou odsouzení muži velmi překvapení a opravdu se hodně stydí. Máme stále případy, kdy si vězeň myslel, že „jen“ vykradl byt, až teprve během našich rozhovorů pochopil, že jsou lidé, kteří se řadu let léčí z traumatu poté, co byli vykradeni. Popisují, že se báli vstoupit do bytu nebo mají neustále strach, že už nikdy nebudou v bezpečí. A to se baví o krádeži…když pak někdo řekne, že byl zneužit, tak ten stud ve skupině je obrovský, leckdy vídám vrahy, kteří mají slzy v očích při takovém vyprávění.

Feriho kauza by mohla pomoci obětem, aby se nebály mluvit, míní socioložka. ‚Svědectví musíme brát vážně‘

Lidovky.cz: Není mi jasné, jak například zloděj může porozumět někomu, kdo byl zneužíván? Kde se ty jejich příběhy „propojí“?
Asi se to nedá racionálně vysvětlit, co se všecko děje v každém účastníkovi a jak funguje dynamika skupiny, ale zjevně pomáhá, když slyší jednotlivé příběhy, a pak přemýšlí o tom svém. Vedli jsme před časem tento projekt v ženské věznici, kde byla žena odsouzená na osm let za zabití v opilosti. A ta se rozplakala, když slyšela vyprávění okradené paní. To by se racionálně zdálo velmi vzdálené, ale ve skutečnosti jde o přenos emocí, pochopení bolesti druhého člověka, a to vzbuzuje u odsouzených pocit viny a zvyšuje jejich empatii.

Lidovky.cz: Projekt může působit možná až šokujícím dojmem. Bylo těžké ho prosadit?
My jsme naštěstí nezačínali úplně od nuly, a mohli jsme Generálnímu ředitelství Vězeňské služby předložit výsledky z šesti evropských zemí, kde projekt úspěšně funguje už řadu let. I tak ale trvalo několik měsíců vyjednávání, než jsme tenhle nápad prosadili. Pro restorativní justici je typické, že projekt vedou facilitátoři, ale nikoli terapeuti. V týmu máme psychologa a ten je také ve věznici, takže je vše zajištěné i po této stránce. Náš projekt je akreditovaný Ministerstvem spravedlnosti v rámci služby obětem trestných činů.

Lidovky.cz: Zmiňovala jste, že vězni cítí obrovský stud a překvapení. Jaké jsou další reakce?
Na závěr série setkání se vězňů ptáme, jaký to pro ně mělo význam a všichni říkají, že si neskutečně váží odvahy obětí, že za nimi přišly do věznice a podělily se o něco tak osobního, jako je trauma. Je pro mě zajímavé i smutné, že vězni jsou schopni chápat oběti, ale společnost a i některé profese v rámci justice nikoli.