Co je tak strašného na tom, že jdete někam veřejně vyjádřit svůj názor a nějaký příslušník veřejnosti vás při tom vyfotografuje? Třeba nic. Všechno záleží na kontextu. Když si vás nechává fotografovat člověk, o kterém víte, že má rád moc, když si vybavíte, s jakým gustem před pár lety poslal policii na vaše vrstevníky na CzechTeku, když vám připadá, že ten člověk celým tónem svého vystupování dává najevo, že nesouhlas netoleruje a nezapomíná -všechno se to sečte a vyjde vám, že fotografování, které by v jiném kontextu mohlo být zcela nevinné, se v tomto případě rovná výhrůžce. Lidé, kteří to tak cítí, to mohou dát najevo a, jak je vidět, umějí to.
Něco jiného ale je zkusit hledat, jestli by to, co se mi nelíbí, nešlo nějak zakázat. Protože dnes už pomalu není lidské činnosti, která by nebyla regulovaná zákonem, paragraf se dřív nebo později najde. Ale kdykoli je povolán do akce Úřad na ochranu osobních údajů, je namístě se ptát, jestli tu náhodou někdo něco nepřešvihl. Vím o případu, kdy tento úřad vyšetřoval jedno zájmové sdružení za to, že ve svém věstníku pravidelně publikovalo blahopřání svým členům k narozeninám - zavánělo to udržováním ilegální databáze.
Každý má dnes mobil s fotoaparátem, každý je na Facebooku. A když vyrazí na veřejnou akci, a ještě si s sebou vezme transparent, bude tvrdit, že tam šel proto, aby ho nikdo neviděl? Vyjadřování občanských postojů má smysl, jen je-li činěno veřejně. Když někteří podepisovali Chartu 77 s tím, že jejich jména nebudou zveřejněna, bylo to pochopitelné. Dnes by to bylo k smíchu.
Čtěte „ČSSD stáhla fotografie...“ na straně 3
