PRAHA Obr z Provence rozevírá nehostinnou náruč. Náruč, která straší nejlepší cyklisty světa. „Před tím kopcem cítí každý respekt,“ přiznává sedminásobný vítěz Tour de France Lance Armstrong. „Planiny nahoře připomínají měsíční krajinu, nic tam neroste a je tam velmi řídký vzduch.“
Mont Ventoux (1909 m n. m.), osamělá hora, jíž se přezdívá Obr z Provence, představuje legendární překážku na trnité cestě do pařížského cíle Tour de France.
Není to nejdelší výšlap, ani nejprudší. Ale specifické podmínky z něj dělají nejobávanější cyklistický kopec planety. Vedro, nedostatek kyslíku, silný a dusivý vítr. To jsou nelítostné atributy krutého stoupání.
Cyklisté se dnes budou škrábat po úbočích Mont Ventoux po sedmi letech. Armstrong absolvoval tuto etapu na Tour, která končila nedaleko ošlehané meteorologické stanice, dvakrát. Jednou vyhrál Francouz Virenque (2002) a podruhé přenechal vítězství Pantanimu (2000), což Itala urazilo a od té doby Armstronga nenáviděl.
I proto před startem letošní Tour slavný Texasan prohlásil: „Chtěl bych vyhrát etapu na Mont Ventoux.“ Bude to mít velice těžké.
Vždyť „Obr“ dostal na kolena i Eddyho Merckxe, nejlepšího cyklistu historie. Před 39 lety sice Belgičan projel cílem jako první, ale pak zkolaboval a museli ho křísit kyslíkem.
V tu chvíli trnuli fanoušci cyklistiky hrůzou. Vždyť jen tři roky před tím zkolaboval a zemřel při stoupání na Mont Ventoux Tom Simpson. Podle svědectví před stoupáním vypil půl láhve koňaku. V krvi měl amfetaminy, několik dnů kvůli nevolnostem špatně jedl, bylo vedro a tehdejší cyklisté nepili moc vody, protože pak podle nich amfetaminy lépe zabíraly. Simpson padl mrtvý na bok, nohy měl ještě v pedálech... Nebyl první, kdo na svazích zkolaboval. V 50. letech jezdci běžně vyčerpáním padali z kol.
Mont Ventoux kraluje slavným stoupáním Tour de France, která k cyklistice neodmyslitelně patří. Rozeklané horské štíty dodávají vzrušení a jezdcům auru až nadlidských schopností - ať už jim k tomu pomáhá cokoli.
Legendární průsmyky přitahují každý rok desetitisíce fanoušků, kteří bivakují na kraji srázů a v davovém transu čekají na peloton.
Horské koření obohatilo Tour už v roce 1910, kdy poprvé nahnal zakladatel závodu Henri Desgrange cyklisty do Pyrenejí, když museli projet přes Tourmalet a Col d’Aubisque. „Projel jsem, stop. Perfektní cesta, stop,“ telegrafoval tehdy na jaře z Pyrenejí Desgrangův spolupracovník Alphonse Steines. Ve skutečnosti zabloudil a během noci v průsmyku málem umrzl. Jeho místní průvodce ho v mlze opustil se slovy, že se bojí medvědů...
A stejně musel Steines uplatit pyrenejské cestáře, aby mohla Tour do hor. Cyklisté pak začali psát neuvěřitelné příběhy. Jeden z nejbizarnějších přidal Nizozemec Wim van Est, když se při sjezdu z průsmyku d’Aubisque zřítil v roce 1951 ze srázu. „Padal jsem dvacet metrů a zachytil jsem se za jediné rovnější místo, jinak bych se zřítil do hlubiny,“ vyprávěl. Van Est musel čekat, než týmový šéf sváže lano se 40 náhradními galuskami, aby ho vytáhl se zlámanými kotníky zpátky na silnici...
V tomtéž roce 1951 se poprvé objevila v programu Tour vedle stoupání na Mont Ventoux i serpentina do „orlího hnízda“ zvaného Alpe d’Huez. Poprvé sledovali diváci tuto etapu v přímém přenosu a cíl v Alpe d’Huez získal jiné nej - stal se nejpřitažlivějším. Když v roce 2004 končila ve středisku horská časovka, hnalo Armstronga za triumfem zatáčkami tři čtvrtě milionu lidí. „Až jsem z nich měl strach,“ přiznal Armstrong. Respekt bude cítit na startu i dnes.
Horské koření obohatilo Tour už v roce 1910, kdy poprvé nahnal zakladatel závodu cyklisty do Pyrenejí
***
Nejznámější stoupání Tour de France
„Obr z Provence“, nejobávanější výšlap závodu, místo řady cyklistických tragédií. Jde o atypickou horu stojící mimo hlavní alpský masiv, takže je odevšud vidět. Úbočí hory bičují silné nárazové větry a na vrcholu téměř nic neroste. V roce 1967 zde během 13. etapy Tour zkolaboval a zemřel britský jezdec Tom Simpson. Jeho smrt byla kombinací několika faktorů: naprostého vyčerpání, dehydratace, amfetaminů a alkoholu. Jen o tři roky později zkolaboval v cíli etapy i slavný Eddy Merckx. Skoro dvaadvacetikilometrové stoupání bylo v programu Tour zatím čtrnáckrát, nejrychlejší byl naposledy v roce 2002 Richard Virenque.
Alpe d‘Huez (1860 m n. m., Alpy) Stejně jako Mont Ventoux se stoupání dostalo do programu závodu teprve v 50. letech, ale ihned se stalo nejpopulárnějším. Téměř čtrnáctikilometrový výšlap, kroutící se v 21 fotogenických serpentinách, v nichž se mačkají desetitisíce fanoušků, kteří den u trati pojímají jako lidovou veselici. Díky mnoha úspěchům Nizozemců se vrcholu přezdívá oranžová hora.
Col du Tourmalet (2115 m n. m., Pyreneje) Nejstarší kopec, na který se cyklisté drápali během Tour bezmála padesátkrát. Na vrcholku je socha sípajícího cyklisty Octavia Lapize, jenž se v roce 1910 jako první objevil v průsmyku a směrem k pořadatelům jen zasyčel: Zrádci!
Col du Galibier (2645 m n. m., Alpy) Většinou jde o nejvyšší místo závodu a první jezdec inkasuje lukrativní prémii. V průsmyku, kam se cyklisté dostanou po zdolání 35 km, stojí socha zakladetele Tour Henriho Desgrange. Poprvé se nahoru šplhali jezdci v roce 1911 a jen první tři vyjeli do průsmyku na kolech, ostatní své bicykly tlačili.
Col d‘Izoard (2361 m n. m., Alpy) Vrcholek průsmyku připomíná poušť a na černobílých fotografiích z historie bývá často k vidění. V programu závodu se stoupání poprvé objevilo v roce 1922 a cyklisté je už protrpěli jedenatřicetkrát.
Col d‘Aubisque (1709 m n. m., Pyreneje) Spolu s Tourmaletem patří k „zakládajím“ kopcům na Tour. Pořadatelé museli místní úřady uplatit dvěma tisíci franky na „vyčištění silnice“. Od té doby se v itineráři závodu objevil už téměř padesátkrát.
