Snobství má v téhle zemi špatné jméno, snad je dokonce i nepochopeno. Někdo by s tím měl něco dělat.
Například o víkendu. Nějací lidé si dali sraz na Štrbském plese, moc pěkně se na to vymaškařili, pobesedovali, pólo na koních si zahráli (nebo se alespoň podívali), na lyžích si zašusovali a do svých příbytků se zase rozjeli. A hned prý – snobové. Ani náhodou. Snob hodný toho označení je bytost legrační, ale zároveň užitečná. Hodně času tráví obsesivní kontrolou sebe sama a vlastního vystupování. Vypadám dobře? Líbí se mi ty správné věci? Používám ta správná slova? Jsem tam, kde jsou ti správní lidé? Vyjadřují můj zjev, můj příbytek, moje děti a vůbec mé všechno mé světáctví a kultivovanost? Hlavně nedat nikomu důvod k pochybnostem... Snobství je úkol na celý život a vyžaduje usilovnost. Jestli ale obrázky a zprávy z břehů toho slovenského jezera něco dokládaly, tak to byla právě nepřítomnost sebekontroly, lhostejnost k tomu, jak kdo vypadá a jak přitom působí. Skutečný snob, když pocítí potřebu ukojit svého vnitřního křupana, zamkne a zatáhne závěsy. Čeští nesnobové se u toho nechají vyfotit, protože vědí, že jim to neuškodí, a třeba to i pomůže. Naše chyba.
O autorovi| Ondřej Štindl redaktor LN
