Šéfredaktorka kulturního časopisu A2 Libuše Bělunková uveřejnila ve 25. čísle svého čtrnáctideníku text Úlitby a únava v psaní o kultuře (též na www.advojka.cz). Významná část je věnována naší rubrice, jež jí slouží jako příklad „plíživé rezignace na kritičnost“ a jako projev toho, čemu říká „legální fanzim“. Dokladem jí jsou články, z nichž je patrno, že se s „objektem“ známe, dokonce si s ním někdy i tykáme. A dále pak takové, v nichž přímo vystupujeme jako „autorský subjekt“, tedy píšeme o sobě samých, o tom, co jsme viděli, zažili, u čeho jsme byli. Odpovědnost za takové, z jejího pohledu pokleslé, projevy nepřičítá jenom nám samotným, ale spatřuje v tom „ducha doby“, který nás samotné přesahuje a v jehož vání jsme my jen stébla zmítaná. „Tento sklon k sebeprezentaci,“ píše Bělunková, „se kromě jmen naprosto mně neznámých najednou projevuje i u úctyhodných lidí, kteří jím dříve netrpěli, a dopady sílícího imperativu být viděn jsou očividné ve všech médiích. Musí v tom být nějaký všeobecný koncept, nová idea literárního dění.“
Je obtížné s takovou kritikou polemizovat, neboť je v jistém smyslu pravdivá a její řešení se podobá kvadratuře kruhu. A nejhůř člověk hájí sám sebe, i když k tomu má nejpřirozenější argumenty, například trhni si nohou. Ty ale nelze seriózně použít. Za sebe se domnívám, že používané mluvnické kategorie (ich-forma) nejsou projevem žádného „všeobecného konceptu“ či „nové ideje“, ale prostě jen toho, že tak člověk možná snadněji, či dokonce lépe vyjádří něco, co by jinak musel vyjadřovat krkolomně. Osobně napsala svůj článek i Libuše (známe se) a z toho, že někoho zná a jiné nikoli, lze soudit, že ani ona se nepohybuje zcela ve vzduchoprázdnu.
Psaní o kultuře je téma, které zajímá ty, kteří o ní píší. Ostatní jsou čtenáři. Ti jsou mnohem důležitější. Mezi nimi a autory existuje smlouva, která se každý den obnovuje, nebo vypovídá. Buď „to“ číst, nebo nikoli. Tím jakékoli psaní vlastně začíná i končí. I kritičnost je k ničemu, když nemá své čtenáře. A ano, psát, dokonce i do novin, je vlastně touha být viděn, která je mírněna vkusem a dobrými mravy. Je to pro někoho možná málo vznešené, ale bez ní ani nemá smysl začínat.
