Německý režisér Uwe Boll je pro určitou vrstvu filmových fanoušků známá veličina - následník legendárního filmařského neumětela Eda Wooda. Zvlášť jeho filmové adaptace počítačových her mají místo v žebříčcích nejhorších filmů všech dob snad předplacené. Boll svůj „kult“ přiživuje megalomanskými pindy, v nichž slovy věru nehledanými popisuje vlastní velikost.
Nedávno ale - zdá se - překročil jistou hranici, přestal být úkazem legračně výstředním a stal se, přinejmenším pro nemálo filmových novinářů, jaksi obyčejně odpudivým úchylem. Na internetu se totiž objevila upoutávka na nový Bollův film, který si střihl mezi tituly Bloodrayne 3: Třetí říše a Bluberella - „akční komedií o obézní ženě, jejíž kroky působí exploze a která meči likviduje všechny, kdo si z ní dělají legraci“. Ten film se jmenuje Osvětim. Trailer ukazuje poněkud švejkovsky vyhlížejícího režiséra, kterak, v roli esesáka, klimbá u dveří plynové komory, za nimiž umírají nahé ženy, záběr trhání zlatých zubů mrtvým obětem, dětské tělo v krematoriu, obligátní nápis „Nikdy nezapomeneme“. Kdyby Uwe Boll zapomněl, bylo by možná lépe...
Reakce byly předvídatelným a oprávněným způsobem pobouřené. Tématu, kolem něhož skuteční tvůrci chodí po špičkách (například Stanley Kubrick považoval ideu natočit film o Osvětimi za nerealizovatelnou), se ujal neschopný pouťový šarlatán, který vstupuje na místa svým způsobem posvátná, aby tam... dosaďte nechutnost dle vlastního výběru.
Do značné míry jde asi o to jméno. To, že esesácké uniformy, plynové komory a historie nacistického vraždění jsou používány či zneužívány v dílech, jejichž jediným smyslem je šokovat, dráždit, že jsou - jak se v odborných textech píše - exploatovány, je věc známá. V rámci brakové kinematografie sedmdesátých let například existoval subžánr tzv. naziploitation. Kdyby Boll natočil film, dejme tomu „Krvavé orgie osvětimských zrůd“, možná by takový rozruch nezpůsobil. Kombinace toho strohého, autenticitu a jakousi definitivnost asociujícího názvu a rádoby seriózní prezentace je už na některé lidi asi moc a ani trochu se jim nedivím. Na Bollův film asi moc lidí nepřijde, možná pár diváků pěstujících si pověst otrlých překračovatelů tabu. Přinejmenším ten název se mu ale podařilo si pro sebe jistým způsobem zablokovat - nikdo už mu neodpáře, že ho na poli hraného filmu použil první.
Rozumím tomu pobouření a vlastně ho i sdílím. Zároveň nemůžu potlačit myšlenku možná trochu svatokrádežnou. Skutečné vyhlazovací tábory byly také místa neuvěřitelně obscénní, v nichž se naplňovala nějaká nízká, tupá a velikášská fantazie. V té kombinaci názvu filmu a režiséra se tak dá najít nějaká zneklidňující, děsivá logika.
O autorovi| ONDŘEJ ŠTINDL, redaktor LN
