Kde se vzal – tu se vzal, je o něm slyšet ze všech stran. Sociální demokrati mají program postavený na „politice obyčejných lidí“.
Každodenní podporu obyčejným lidem slibuje rozverná předsedkyně strany Suverenita.
KSČM připomíná, že se jako jediná strana nezpronevěřila zájmům obyčejných lidí.
Také přívrženci Dělnické strany nechtějí zůstat pozadu. Ohánějí se při svých akcích roztomilým tvrzením, že chtějí chránit „obyčejné bílé lidi“.
Karel Čapek ve svém skvělém Apokryfu O pěti chlebích propůjčil hlas muži, který vyslechl Kristovo kázání a tvrdí, že by se málem stal jeho učedníkem. Ale když Ježíš rozmnoží pět chlebů a nakrmí pět tisíc mužů, krom žen a dětí, jeho obdivovatel mění svůj názor. „Mně tady nejde o můj prospěch, na mou duši, ale když vidím, jak se postavil proti nám, pekařům, tak si říkám – To zas ne! Vy mě znáte, sousede, jsem mírný člověk a nehledám s nikým rozbroje, ale kdyby on přišel do Jeruzaléma, postavím se na ulici a budu volat: Ukřižujte ho!“
Čapkův pekař se považuje za „obyčejného člověka“. Nemá ženu ani děti. Už nic nepotřebuje. Pekárnu už by rád předal učedníkovi. Ale přesto se bojí konkurence.
Ve skutečnosti se ale obává ztráty jistoty. Ať si prorok uzdravuje nemocné, ať má nějakou vizi, nechť dělá zázraky, ale jen ty přípustné, které ho neohrozí, které pekaři nevezmou jistotu.
Zrádný populismus „Obyčejný člověk“ v očích politika je občan, který očekává jakési spasení. Tím, že se sám a dobrovolně promítá do prostoru outsidera, tím, že se vidí kdesi na konci fronty na lepší budoucnost, vychází nechtěně politikovi vstříc. Populistický politik ví, jak jeho pocitu odstrčenosti využít: stačí mu jednou za několik let slíbit, že o něho bude postaráno.
Aby se občan mohl považovat za odstrčeného a politik mohl toho výrazu využít, je sem tam třeba zmínit se o těch druhých. Nejsou nijak neobyčejní, ale jsou už tím, jak se liší od obyčejných, logicky privilegovaní. Vnímat společnost rozdělenou na majetné a nemajetné není objev. To věděl už Ježíš. Nenormální a nemorální je posílit v občanovi pocit, že jen nepoctivý člověk může být majetný, že úspěch nemůže být výsledkem ničeho jiného než privilegia nebo podvodu.
Někdejší režim si oblíbil výraz „pracující“. Jeden pan prezident vynalezl dokonce termín „drobní lidé“. To bylo v dobách, kdy volební výsledky byly zajištěny předem. Dnešní volby jsou skutečné.
Přesto se předvolební jazyk politiků podobá tomu někdejšímu. K použití starého slovníku v novém, upraveném vydání vede politiky zřejmě obava z možného úspěchu konkurence. Stačí nahradit slovo „pracující“ či „drobní lidé“ „obyčejným člověkem“ a bude vyhráno.
Populistický styl je ale zrádný. Má krátkou životnost. Je jako bumerang a po čase se vrací. Lidé, kteří se sami považují za „obyčejné“, bývají ti první, kteří časem opět začnou hledat viníky. Házejí pak politiky nemilosrdně do jednoho pytle. Jak to vyjádřila žena, která píše, že se těšila na převrat, ale po dvaceti letech zjišťuje, že „pro nás, obyčejné lidi – neudělali politici za dvacet let vůbec nic“.
O autorovi| IVAN KRAUS, spisovatel
