Bývala to Miss Europe 2007, ale dnes je z ní Fräulein Germania 2010, říká o německé kancléřce bývalý ministr zahraničí Joschka Fischer.
Komentátor Josef Joffe, vydavatel Die Zeit, zásadně nesouhlasí.
V poslední době se v komentářích stalo módou říkat, že německá kancléřka Angela Merkelová mohla být lídrem Evropy – až na to, že o to nestojí. Americký Newsweek ji nazval „Zpomalenou Angelou“, pro Francouze je madame Non a v Řecku se stala veřejným nepřítelem č. 1. To vše kvůli své osamělé a tvrdošíjné bitvě proti oddlužování Řecka, kdy byla jejím protivníkem většina Evropy a především francouzský prezident Nicolas Sarkozy.
Kritika zní i zevnitř. Joschka Fischer, ministr zahraničí v předchozí vládě sociálních demokratů a zelených, jí vystavil pětku za „mimořádně katastrofální zahraniční politiku“. Německo podle něj přestalo být motorem evropské integrace a začalo sledovat své úzce národní zájmy.
Toto podezření má mnoho Evropanů. Vrací se sjednocené a mocné Německo ke svým starým špatným návykům?
Obr si nasadil pouta Nic nemůže být dál od pravdy. Asertivní Merkelová není žádný císař Vilém. A rozpočtová střídmost není nic protievropského – právě naopak. Článek 125 Lisabonské smlouvy, evropské kvaziústavy, zakazuje pomoc neukázněným. Během posledních měsíců však euro prudce ztratilo vůči dolaru a důsledky pro rozpočty budou citelné.
Když padla Berlínská zeď a Německo se znovu sjednocovalo, nikomu se to tehdy nelíbilo. Nejméně ze všech Margaret Thatcherové a Jacquesi Chirakovi. Kancléř Kohl obavám rozuměl – tuto úzkost měla uklidnit společná měna. Německo se vzdá své mocné marky ve prospěch eura, taková byla cena za znovusjednocení.
Nemělo to být zadarmo. Za to, že si Německo nasadí pouta, žádalo závazky i od ostatních. Evropská centrální banka měla být jakousi rozšířenou Bundesbankou. Nízká inflace, nízké dluhy, nízké úrokové sazby; na žádost Německa se přijal Pakt stability, vyžadující finanční disciplínu.
Hlavním problémem, jejž kritici eura od počátku předvídali, však nebylo německé skrblictví, ale společná měnová politika bez společné politiky ve fiskální oblasti. Novinář by neměl obvykle citovat sám sebe, takže mi promiňte, když tuto zásadu nyní poruším. V roce 1997 jsem pro New York Review of Books napsal esej s názvem Euro: lokomotiva, která to nedokázala (název je narážkou na americkou dětskou knihu Lokomotiva, která to dokázala – pozn. red.).
Šestnáct strojvůdců topí pod kotlem V eseji jsem současnou krizi ilustroval pomocí metafory: společná měna bez společné vlády je jako „několik lokomotiv, každá z nich s vlastním motorem, ovšem spojené v jediný vlak. Všechny lokomotivy musejí uhánět stejným tempem i směrem ve stejnou chvíli“. Pokud se všichni strojvůdci nechovají jako jeden, „spřáhla se rozpojí“, nebo „lokomotivy vykolejí“.
Bláhový předpoklad, že všichni budou táhnout za jeden provaz, byl smrtící chybou projektu společné měny. Zavedením eura Evropa obrátila řád věcí a je v podstatě zázrak, že trvalo celou jednu dekádu, než začala kola skřípět. Všechny její lokomotivy (státy) měly své vlastní strojvůdce (vlády), měly různé zájmy a kultury. Němci vyznávali přísnou fiskální disciplínu, Italům se zalíbila inflace a klesající lira. Nizozemci si libovali ve volném obchodu a Francouzi zase ve státní intervenci. Zatímco německý export rozkvétal, státy evropského jihu ztratily konkurenceschopnost a za vysoký životní standard platily prohlubováním dluhů. A to vše bez bezpečnostního ventilu měnové devalvace. Řecko se samozřejmě nikdy nemělo členem eurozóny stát. Pakt stability zavazoval všechny členské země k rozpočtové disciplíně, která by zabránila růstu deficitu a dluhů. Vlády měly ovšem jiné starosti – například vyhrát volby. A co hůř – takový systém podporoval nezodpovědnost, protože pro rozmařilce typu Řecka platily stejně nízké úrokové sazby jako pro jeho severnější sousedy. Bezstarostně si tedy nadělali dluhy – a teď přišel čas splácet.
Tak kdo je tady špatný Evropan?
Šestnáct lokomotiv tvořících dnešní vlak eurozóny musí uhánět vpřed stejnou rychlostí. Jestliže někdo z šestnácti strojvůdců přidá do kotle více uhlí (jestli některá vláda přehnaně rozhazuje), vlak vykolejí. To je středoškolská fyzika.
V této situaci již skoro jsme. Řecko není jediným viníkem. Jsou jím všechny státy známé pod anglickou zkratkou PIIGS: Portugalsko, Irsko, Itálie, Řecko a Španělsko. Všechny příliš přitápěly pod kotlem. Rozhazovaly eura, jako by už neměl přijít zítřek; především vůči mocným odborům ve veřejném sektoru. Ze stejného soudku byla neochota zvýšit daně, nemluvě o ochotě sáhnout na zakořeněné zájmy mocných voličských skupin. Důsledek můžeme najít v každém úvodu do ekonomie.
Rozpočtové schodky PIIGS jsou mezi nejvyššími v eurozóně. Jejich náklady na pracovní sílu rostou rychleji než jinde. Jejich vývoz není konkurenceschopný.
Co uděláte, když vám dojde uhlí? Půjčíte si – a přesně to dělaly státy PIIGS. Trhy nad tím vynesly rozsudek, takže si Řecko muselo letos půjčovat za dvojnásobnou úrokovou míru, než vynášejí německé dluhopisy. A tady Merkelová dupla na brzdu.
Řecko dostane z EU pomoc jen jako půjčku, a to za přísných podmínek. Slavná Voltairova věta říká, že přísný trest slouží nejen k potrestání zločince, ale také k povzbuzení ostatních, aby zůstali ctnostní.
Tak kdo je špatným Evropanem? Nikoli Merkelová. Ano, unie nemůže opustit své členy, kteří zaškobrtli. Ale středomořské státy mohou využívat mnoho společných evropských fondů a solidarita, milované zaříkávadlo tolika Evropanů, je obousměrná. Evropa by měla šířit své bohatství, ale pomoc funguje nejlépe, když rozmařilci projeví lítost nad svými hříchy. Proto pravidlo Merkelové („žádné dary“) může mít ozdravný efekt: vnutí rozpočtovou střídmost těm, kteří se doposud řídili svévolí. Teď to ještě vyřídit doma...
Abychom Merkelovou nepřechválili: nejednala čistě nesobecky. Jako nejbohatší stát eurozóny by Německo muselo platit největší podíl z pomoci. Kdyby se euro vymklo kontrole, Německo by na to doplatilo nejvíce. Kdyby vykolejilo, nová německá marka by se stala miláčkem všech, což by zvyšovalo její hodnotu – a to není úplně radostná perspektiva pro druhého největšího vývozce na světě.
Nemůžeme ovšem svalovat všechnu vinu ani na státy PIIGS. Mene tekel na zdi je řecké, ale poselství se týká většiny Evropy. Je zde příliš mnoho deficitů a příliš málo mikroekonomických reforem; proto flexibilnější Spojené státy a Asie vyváznou z velké recese mnohem rychleji.
V Bruselu se Merkelová chopila vedení, když trvala na svém „ne, nemůžeme“. Teď jen ještě aby to dokázala doma tím, když voličům, kteří se zpěčují notně zpožděným reformám, řekne: „Ano, musíme.“ Bohužel, nedělat nic je lehčí než radit jiným.
... a pak zachránit celý projekt eura Řecko má slíbený balíček 110 miliard eur, což je dost peněz. Ale řečeno slovy Humpreyho Bogarta z Casablanky, v širším kontextu je řecká ekonomika jen „hrst fazolí“. Základní otázkou je, jestli přežije euro samotné. Jsou jen tři cesty, jak dál: 1) hříšníci se polepší; 2) ti, kteří jsou na tom lépe, budou dál platit; 3) nejhorší narušitelé pořádku se od vlaku odpojí, přestanou platit své dluhy, což povede k masivní devalvaci, jak to zažila v roce 2002 Argentina – stát, který byl dobrovolně napojen na čím dál silnější americký dolar.
Přijetím záchranného balíčku si EU zvolila možnost 1 a 2. Po Řecku chce rozsáhlé úspory, zároveň poskytne záchranné půjčky. Na burzy to však nedělalo dostatečný dojem (možná si obchodníci vzpomněli na Argentinu, které nepomohly ani injekce zvenku), takže vůdci Evropské unie museli záhy zvýšit sázky na euro.
Řecká ekonomika je samozřejmě malá, asi jako desetina německé, takže ostatní evropské země si mohou dovolit Řecko podržet. Jenže Řecko je jen vrchol ledovce. Další na řadě je Portugalsko, následováno Španělskem a Itálií – a to jsou už pořádné ekonomiky. Zjevně bude nutné najít ještě řešení č. 4. A tady jsme zpátky u lokomotiv jedoucích různou rychlostí.
Je nutné vymyslet, jak dohlížet na rychlost a dodržování jízdního řádu.
Hledá se nejvyšší výpravčí To je jediný logický způsob, jak se vyhnout dalším Řeckům. Jenže logika není totéž co politika.
Čí pravidla by v takovém systému platila? Německá s jejich důsledným dodržováním rozpočtové disciplíny? Nebo francouzská, která vyžadují od Němců, aby se vzdali svých vývozních přebytků (tím, že budou podporovat tuzemskou poptávku a zvedat platy)? „Zpomalit, aby ostatní stačili“ není zrovna slogan, který by měl v Merkelandu šanci na úspěch.
Evropa si pro svůj vlak nezvolí jednoho jediného strojvůdce. Na kolejích se bude dál zmítat. Není to nutně katastrofa, odpovídá to totiž způsobu, jak byla Evropa stvořena – katastrofou, po níž následovala obroda. Řecká kalamita, která ještě zdaleka neskončila, by se mohla stát ozdravným budíčkem. Nelze mít měnovou unii bez systému centrálního dozoru a řízení pro případ krize. EU celá léta věděla, co se v Řecku děje, ale vědomě nad tím zavírala oči.
Možná by Evropa mohla využít čas, který jí poskytnou záchranné půjčky, na to, aby zavedla striktní systém včasného varování – takový, jaký používají banky, když jejich klienti zneužívají možnosti jít do minusu. Měla by vymyslet nějaké mechanismy, které by zabránily šíření platební neschopnosti.
Nejhorší ze všech scénářů je panická platební neschopnost poté, co by byly v Egejském moři utopeny další záchranné balíčky. Vyjde to daleko dráž a jízda šestnácti lokomotiv může definitivně vykolejit.
Přetištěno se souhlasem autora.
Titulek a mezititulky jsou redakční.
Text je redakčně upravenou verzí jeho esejí pro týdeník Time a britské Timesy.
***
Všechny lokomotivy měly své vlastní strojvůdce. Němci vyznávali přísnou fiskální disciplínu, Italům se zalíbila inflace a klesající lira. Nizozemci si libovali ve volném obchodu a Francouzi zase ve státní intervenci.
Je nutné vymyslet, jak dohlížet na rychlost a dodržování jízdního řádu. To je jediný logický způsob, jak se vyhnout dalším Řeckům. Jenže logika není totéž co politika. Čí pravidla by potom platila? Německá?
Vrací se sjednocené a mocné Německo ke starým špatným návykům? Nic nemůže být dál od pravdy. Asertivní Merkelová není žádný císař Vilém. A rozpočtová střídmost není nic protievropského – ba právě naopak.
O autorovi| Josef Joffe novinář a politolog ; Autor (* 1944) je vydavatelem německého týdeníku Die Zeit. Přednáší o mezinárodních vztazích na Stanfordské a Harvardově univerzitě.
