Záhadné ochlazení oceánů v polovině 20. století je vysvětleno. Může za něj rozdílný způsob měření teploty vody.
Neobvyklé výkyvy teploty povrchových vod moří a oceánů, jež vědci naměřili ve 40. letech 20. století, byly pro nás něco jako bolavý palec.“ Těmito slovy přivítala americká klimatoložka Susan Solomonová práci, která se objevila v posledním čísle časopisu Nature. Jaký problém v jejích očích odborníky na klima tak dlouho trápil?
V roce 1945 zaznamenali vědci pokles průměrné povrchové teploty moří a oceánů o tři desetiny stupně. Podobných změn v teplotách zemského povrchu se odehrála v posledních desetiletích celá řada. Pro většinu z nich mají vědci rozumné vysvětlení. Například v roce 1991 došlo k mohutné explozi filipínské sopky Pinatubo. Jemné částice popela se dostaly vysoko do atmosféry. Nastalo poměrně výrazné ochlazení na souši i na moři.
Pokles z roku 1945 se projevuje jen v povrchových vrstvách moří a oceánů. Pro vědce zůstával záhadou. Vysvětlit ji nedokázaly ani počítačové modely pozemského klimatu. Určité naděje upírali odborníci k výbuchům atomových bomb v Hirošimě a Nagasaki, ale to se ukázalo jako falešná stopa. Tým vědců pod vedením Davida Thompsona ze State University of Colorado nalezl pro záhadu prozaické vysvětlení.
Během ročního studijního pobytu ve Velké Británii se Thompson zabýval historií měření teplot moří. Přitom ho napadlo, že se moře po druhé světové válce vůbec neochladilo. Mohlo jít o chybu měření. Povrchové teploty sledovaly v té době především britské a americké lodě. Během války počet měření dramaticky poklesl a většina hodnot pocházela od amerických plavidel. Britové začali ve velkém měřit teplotu moří až po roce 1945. A to byl kámen úrazu, protože britské a americké lodě používaly k určení teploty mořské vody odlišné metody.
Američané měřili v lodních strojovnách teplotu vody přiváděné z moře k chlazení motorů. Britové odebírali vzorky vody z moře obyčejným kbelíkem zavěšeným na dlouhém laně.
V horku strojovny se voda o něco ohřála, a naměřené teploty jsou tudíž vyšší. Převaha amerických měření během války proto vyvolala dojem, že se moře v tomto období ohřívalo.
Měření z nádob používaných na britských lodí naopak vykazují vždy spíše nižší hodnoty. Snad proto, že se z nich odpařovala voda - a to obsah nádoby nepatrně ochladilo. Ale i když s tímto vysvětlením nesouhlasí všichni, faktem zůstává, že tento způsob měření soustavně „podměřuje“ údaje ze strojovny.
Když se po válce britské lodi začaly znovu věnovat měření teploty vody ve velkém, zvýšený počet odběrů vzbudil mylný dojem, že se moře ochlazuje, domnívá se Thompson s kolegy. Rozdíl je sice malý, ale průkazný.
Klimatologové nyní usilovně pracují na tom, aby výsledky měření od těchto chyb očistili. Zatím není úplně jasné, jaký tvar bude mít nově stanovená teplotní křivka povrchové teploty oceánů během druhé světové války a po ní. Thompson předpokládá, že záhadné ochlazení z klimatických záznamů zmizí.
Není to zřejmě poslední korekce, kterou měření teploty moří čeká. Podobných nechtěných chyb se do dat o vývoji zemského klimatu asi vloudilo více. Například v sedmdesátých letech vědci upustili od měření z lodí a začali používat k získávání potřebných údajů automatické bóje. Tato změna mohla vést k podcenění vzestupu teplot moří a oceánů v následujícím období.
Klimatologická bouře v kbelíku Zveřejnění Thompsonovy studie ale nepřineslo jenom odpovědi. Část odborníků upozorňuje na skutečnost, že někteří klimatologové poukazovali na vliv změn v měření během 2. světové války už před půl stoletím (i když se jim ho nepodařilo třeba přesně vyčíslit).
Ještě podivnější je podle některých komentátorů fakt, že velmi podobné závěry ohledně teplotní anomálie ve 40. letech uvedl před několika lety klimatolog Steve McIntyre na svém blogu a navrhoval i metodiku korekce. Může jít samozřejmě jenom o přehlédnutí, protože v záplavě vědeckých prací (nemluvě o záplavě blogů) se často nestačí orientovat jak odborníci, tak ani editoři vědeckých časopisů (i tak renomovaných, jako je Nature).
Ale v ohnivé diskusi o globálním klimatu se nad každým takovým opomenutím vynoří otazníky. Zvláště proto, že McIntyre je známý především jako kritik známé „hokejky“, tedy grafu používaného jako důkaz souvislosti mezi vzrůstem koncentrace CO2 a globálních teplot. Ovšem jeho článek nebyl otištěn v časopise s oponentním řízením (tedy připomínkován jinými odborníky), takže z hlediska nyní používaných měřítek vědecké výkonnosti není relevantní.
Současná diskuse bude jistě nadále pokračovat, už teď je jasné, že v atmosféře dnešní klimatologie nejsou ani kbelíky námětem k příjemnému small-talk.
***
V čem se měřila voda
Po dřevěných vědrech (nahoře z roku 1891) se vzorky vody odebíraly do různých kovových (vlevo dole) či plátěných (vpravo) nádob. A výsledky z každé z nich se trochu liší.
Záznamy o teplotě hladiny moří v 19. a 20. století, tak jak jsou zachyceny v souboru nekorigovaných dat (dole) a jak vypadají po korekci podle dosavadních metodik (horní graf). Svislá zelená čára vyznačuje prosinec 1941, tedy vstup USA do války. Zároveň je to datum, které dosavadní metodika určovala jako hranici, za kterou už nebyla aplikována korekce pro typ měření.
procentuální zastoupení amerických (modře) a britských (červeně) lodí na měření teploty moří
