Dovídáme se v ní o autorových osudech z období po listopadu 1989, kdy se před ním otevřela možnost svobodného návratu do vlasti. To je také jediné, co mu zasáhlo do života a přispělo k narušení jeho emigračního stereotypu, jaký popsal v knize Vězení na svobodě z roku 2002. Návraty z emigrace se staly vděčným námětem pro české prozaiky, kteří nabyli zkušeností z vyhnanství, k němuž je dohnal totalitní režim. Svébytným úkazem je v tomto ohledu Kunderův román Nevědění, jenž příběhy dočasných navrátilců objektivizuje a dává jejich nejednoduché zápletky a problémy prožít postavám svého příběhu.
Životní prázdnota U Landsmanna nás nic takového nečeká. Pokračuje v jakoby beletrizovaném záznamu běhu svého života, v němž se co do způsobu existence mění jen málo. Ani dočasné návraty domů nezasahují vypravěče a protagonistu v jedné osobě natolik podstatně, aby změnily jeho základní životní postoj – postoj prostého hédonika přežívajícího vlastně ze dne na den mezi hospodou a setkáními s přáteli ochmelky a mezi tíživými chvílemi osamění (vypravěč jim říká „krámy“), kdy na něho doléhají – aniž by byl s to si uvědomit jejich existenciální důvody – chmury a pocity životní prázdnoty.
Jistou útěchu a východisko z těchto potíží mu nabízí vědomí literární úspěšnosti jeho prvotiny – kterou tu neopomene patřičně zdůraznit podrobným popisem událostí, jež s tím souvisely. Další změnou, která ovlivnila vypravěčův život, bylo seznámení s novou životní družkou Lucií. Ta se posléze stala víceméně jeho opatrovnicí – na citové a milostné vztahy byl doposud jeho život velice chudý, částečně ovšem tato chudoba vyplývala z jeho ryze „machistického“, pragmatického a sebestředného vztahu k ženám.
Ani definitivní návrat do Čech neznamenal pro autorův život nějakou novou hodnotu. Nicméně lze v Landsmannově knize přece jen nalézt určité náznaky změny. Patrně sám vycítil, že jeho popisy hospodských vysedávání trpí stereotypností, a proto se rozhodl proložit je vzpomínkami a scénkami z dětství i z hornického mládí, které nesou rysy debutového románu, i když dnes již nedosahují někdejší svěžesti a poetiky.
Přece jen však tyto reminiscenční vsuvky vnášejí do světa vyprávění jisté porušení monotónního plynutí existence, jaké představuje Landsmannova próza pohybující se – mimo dosah autorovy reflexe – na hranici autentického deníku a románové fikce. Ivanu Landsmannovi totiž, jak se zdá, nečiní otázky kompozice jeho textu problém. Vyprávění plyne živelně, jak ho nesou vzpomínky a asociativní odbočky, které přerušují tok vyprávění tehdy, když mluvčímu přicházejí na mysl, aniž by se zamýšlel nad jejich funkčností, a tedy i účinností.
Proto je také text doslova zamořen množstvím nepodstatných detailů na jedné straně a na druhé straně zase povrchními soudy snažícími se zobecnit jakési autorovo společenské stanovisko. Marně tedy pátráme v Landsmannově další knize po něčem, čím by osvědčil snahu překonat úspěch svého literárního debutu a naplnit naděje, které jím vzbudil. Závěrečná poznámka v textu „pokračování příště“ vyvolává proto spíše než očekávání obavy o smutný osud někdejšího talentu.
HODNOCENÍ LN
*****
Ivan Landsmann:
Šestý smysl
XYZ, Praha 2008, 320 stran
