Čteme-li v novinách o válce měn či o tom, že euro vzbuzuje taková pnutí mezi evropskými státy, jež by mohla vést k válce, jeden by propadl panice. Vždyť přece půl století se argumentuje opačně: Evropa se integruje ne kvůli společné měně, ale proto, aby se starý kontinent zbavil periodických válek. Že by to bylo jinak? Pozoruhodné přitom je, že o válkách se mluví v těch zemích, které už tři generace žádnou nezažily, zatímco Evropská unie - se všemi svými chybami a průšvihy - je atraktivní pro ty země, které mají válku ještě v živé paměti. Třeba pro Srbsko a Chorvatsko.
Zkuste si položit pár otázek: Proč se Srbsko patnáct let po konci balkánských válek snaží o vstřícnost k bývalým protivníkům, nepřátelům a zrádcům společné Jugoslávie? Proč tak činí v situaci, kdy z těch válek vyšlo neporažené, leč zmenšené a oslabené? V březnu srbský parlament odsoudil masakr v bosenské Srebrenici (s tím, že Bělehrad mu mohl zabránit). V červenci tam přijel osobně srbský prezident Tadič. A včera položil věnce v chorvatském Vukovaru, tam, kde Slobodan Miloševič doložil, že Jugoslávii chce udržet i za cenu krveprolití. Proč to srbské elity v čele s Tadičem dělají?
Kdyby chtěly bodovat doma, na omluvy by se vykašlaly a čekaly na to, až sousedé uznají, že Bělehrad není jediným hromosvodem zla na Balkáně. Kdyby chtěly bodovat přímo u Chorvatů, především by jim ukázaly, kde přesně leží vukovarské masové hroby z roku 1991. Jenže tady jde víc o ceremoniál než o realitu. Srbské elity chtějí vypadat evropsky, neboť Evropská unie je pro ně atraktivní a symbolizuje mír. Připadá-li to někomu směšné, ať jim dá nějakou účinnější motivaci. Když už se strašíme válkou skrze euro, podívejme se občas na to, jak ta proklínaná EU působí zvenčí.
