Dnes o pomnících
cizinců v Praze Pátek 4. dubna večer, pražské náměstí Kinských. Sedím na lavičce a pozoruji reakce Pražanů na novou sochou ukrajinského obrozence Tarase Ševčenka. Málokoho nechá chladným. „Mně se to docela líbí.“ „Hrůza, co?“ „A kdo to vlastně je?“ „Byl tu i ukrajinský prezident.“ Poslední větu říká jeden podroušený bezdomovec druhému těsně předtím, než mě požádá o drobné. Nakonec nějaký student na Ševčenka vyšplhá a mezi smyslně rozevřené rty mu strčí špaček cigarety.
Ponechme stranou kýčovitost sochy i podivuhodnou rychlost, s níž byla bez veřejné diskuse vztyčena. Zasaďme Ševčenka do kontextu pražských pomníků. Kolikpak myslíte, že je v Praze soch v nadživotní velikosti zobrazujících cizince, kteří v české metropoli nepůsobili? Nepočítáme-li svaté, pak i s Ševčenkem čtyři.
Poprvé se zřejmě sešli až v tomto sloupku: Simón Bolívar (1783-1830), osvoboditel Jižní Ameriky. Alexej Alexandrovič Gubarev (* 1931), sovětský kosmonaut. Winston Churchill (1874-1965), britský premiér. A Taras Hryhorovyč Ševčenko (1814-1861).
Mezi sochou Bolívara a Ševčenka existuje určitá souvislost. Pomník jihoamerickému osvoboditeli byl odhalen v roce 1983 na náměstí Interbrigády v Bubenči a celý ho zaplatilo venezuelské velvyslanectví. O pár desítek metrů dál stojí již od roku 1972 skromnější poprsí mexického prezidenta Benita Juáreze (1806-1872), dar mexického velvyslanectví. Na oba pomníky je vidět z oken ukrajinského velvyslanectví. Není divu, že velvyslance napadlo, že by také jeho země mohla do Prahy importovat svého národního hrdinu.
Možná že mu jeho venezuelský kolega na nějaké recepci vyprávěl o pozdvižení, které vzbudilo odhalení Simóna Bolívara. Přítomné Jihoameričany jistě nevyvedlo z míry to, co museli překousnout místní komunisté, totiž že „Osvoboditel“ byl poněkud špatného kádrového původu a také jeho činnost zapadala do odsouzeníhodné kategorie „buržoazní nacionalismus“. Faux pas se dopustil přímo autor pomníku Jan Hána (1927-1994). Jeho Bolívarovi totiž chybí jedna podstatná maličkost: penis.
Ukrajinci neriskovali a přivezli si sochu vlastní od Valantina Znoby (1929-2006), který v Sovětském svazu vytvořil mnoho pěkných pomníků Lenina a dalších herojů. Znobův Ševčenko má úd - dle dobré tradice socialistického realismu - skrytý pod lemem kabátu. Odhalení se tak obešlo bez rušivých elementů, estetické cítění prezidenta Juščenka ani starosty Jančíka neutrpělo úhony.
V Praze stojí také několik málo pomníků cizincům, kteří zde kratší či delší čas působili: Tycho Brahe (1546-1601) a Johannes Kepler (1571-1630), Francisk Skarina (1486-1541), Ivan Stěpanovič Koněv (1897-1973). Několika dalším se dostalo té cti mít zde alespoň pamětní desku či bustu.
Nemohu se ubránit dojmu, že pražské pomníky jsou dalším dokladem české xenofobie. Do uzavřené společnosti žulových obrozenců a bronzových českých výtečníků se dá proniknout zřejmě jen pokoutně, za zády veřejnosti. Srovnejme rychlost vztyčení Ševčenka s průtahy při obnově pomníku Woodrowa Wilsona ve Vrchlického sadech zničeného nacisty. Který z těch dvou byl asi pro české dějiny důležitější a více reprezentuje hodnoty, k nimž se hlásíme?
***
Znobův Ševčenko má úd -dle dobré tradice socialistického realismu -skrytý pod lemem kabátu
O autorovi| Petr Zídek, redaktor Orientace
