Přehlídku, která se konala od 27. 2. do 2. 3., otevřelo představení studentů Janáčkovy konzervatoře - dynamická a hravá inscenace Goldoniho Poprasku na laguně, jež byla ukázkou jevištní souhry a herecké spontánnosti a naznačila, kde jsou kořeny ostravské herecké „školy“. V obdobně hravém tónu se nesla i překvapivě svěží interpretace Tylovy Fidlovačky v Divadle loutek.
Z žánrově různorodého spektra inscenací Národního divadla moravskoslezského - od komorní komedie (Nejstarší řemeslo), přes nepříliš zdařilou adaptaci filmového scénáře (Fantom z Morrisvillu), až k výpravnému muzikálu (Cabaret) - na sebe upozornila inscenace textu J. A. Pitínského Matka. Absurdní groteska, v níž režisér Radovan Lipus využil postupy „mordýřské rakvičkárny“, se stala především parodicky nadsazeným obrazem destrukce rodiny s pozoruhodnými hereckými výkony Veroniky Forejtové a Jana Fišera.
Silné divadelní zážitky připravily obě ostravské alternativní scény. Komorní Aréna představila Pohřbené dítě, hru Sama Sheparda nastudovanou hostujícím Januszem Klimszou, v níž dominovala témata nekomunikace, destrukce rodinných vztahů a hrůzného tajemství. Tentokrát v obdivuhodně bezprostřední a intenzivní atmosféře zpřítomnění, na níž se podílelo úsporné a přesné herectví celého souboru, především pak Norberta Lichého.
Groteskní herectví vyvrcholilo v inscenaci Poručík z Inishmoru (Martin McDonagh), aby vzápětí titíž herci nabídli podobu komplikovaného a významově zahlceného textu Georga Taboriho Goldbergovské variace. Režisér Ivan Krejčí dokázal v jevištním sledu obrazů postihnout tematickou mnohovrstevnatost i intertextualitu hry, stejně jako nabízenou analogii světa a divadla nesenou opět soustředěnými hereckými výkony hostujícího Jana Fišara a domácího René Šmotka.
Výrazně kontrastními polohami svých inscenací upoutalo Divadlo Petra Bezruče. Od expresivity výrazu v jevištním zpracování filmového scénáře Larse von Triera Prolomit vlny, v němž režisér André Hübner-Ochodlo ponechal řadu filmových principů, přešlo k pohybovému experimentu Should I Stay or Should I Go? připravenému známou tvůrčí dvojicí SKUTR (Martin Kukučka a Lukáš Trpišovský) formou rozehraných minipříběhů a improvizací.
Adaptace Puškinova Evžena Oněgina pak byla strhujícím vstupem do světa výsostné jevištní poetičnosti. Stylově čistý tvar režiséra Jana Mikuláška využívá filmový střih, princip zkratky, zastaveného detailu a současně zachovává v plnosti osudový příběh lásky, přátelství, nudy, samoty. Bílá scéna a linie kostýmů, hudební koláž, přesný rytmus a střih a především samozřejmost a citlivost v interpretaci veršů u Terezy Vilišové (Taťána) a Tomáše Dastlíka (Oněgin) - to vše se podílí na atmosféře tesknosti a křehkosti, v níž se s kontrastní působivostí derou na povrchu výbuchy citu. Drásající scéna posledního setkání obou postav přináší na jeviště i k divadlu patřící patos a katarzi. Letošní ročník přehlídky potvrdil, že Ostrava je v kontextu českého divadla nepřehlédnutelným centrem s atmosférou mimořádné otevřenosti, jež se projevuje dramaturgickou vynalézavostí, odvahou k experimentu a hledání, a navíc že vzájemný (v českém prostoru ne tak častý) pohyb herců i režisérů napříč všemi ostravskými scénami je nesmírně obohacujícím impulzem.
***
Adaptace Puškinova Evžena Oněgina pak byla strhujícím vstupem do světa výsostné jevištní poetičnosti
