Jmenuje se jako Rus, vypadá jako Rus, ale ve skutečnosti je to Čech z Chebu a rusky nemluvil od školních let. Architektonické studio A69 založil se spolužákem Prokopem Tomáškem, později se k nim přidal Jaroslav Wertig. „Boris, Kopča a Jarda“ spolu už víc než patnáct let pracují, vymýšlejí, hádají se, bydlí v jednom domě, dokonce spolu jezdí i na dovolenou. A jejich učitel Ladislav Lábus je dává svým žákům za vzor v píli. Dnes patří mezi zákazníky jejich studia nejbohatší česká klientela, na jejich stolech se zrodil i největší obytný komplex posledních let u nás: Central Park Praha, 700 bytů za 3,5 miliardy korun. Časopis Wallpaper* v roce 2007 zařadil A69 do výběru 101 nejlepších nových ateliérů světa. Drobný chlapík s širokou slovanskou tváří ale rozhodně nepůsobí jako tvrdý, sebevědomý manažer. V esemesce před rozhovorem mi taky místo obvyklého „těším se“ napsal: „Bojím se.“
* Pokud to nebyl vtip, čeho se bojíte?
(rozpačitě se směje) No tak není to pro mě každodenní záležitost, dávat rozhovory. Takže se asi bojím, jestli budu umět zformulovat myšlenky.
* A jaké jste si vzal boty? Váš kolega tvrdí, že Dalí si na jednání brával nové polobotky, protože jak ho tlačily, zlepšovalo mu to formulační schopnosti.
Taky mám novější boty, uvidíme.
* Teď vážně: Čeho se architekt bojí?
Vyhoření. Děsí ho, že mu dojde energie nebo síla myšlenky. Protože architektura nejsou jen ty nápady, je to složitá procedura a vstupuje do ní mnoho subjektů, které vlastně nejsou moc nakloněné vaší ideji. Takže musíte mít energii tlačit to pořád dopředu.
* No když jsme u té myšlenky, váš vtipný kolega Prokop také řekl, že v architektuře je ta původní myšlenka orgasmus a všechno ostatní je jen pasáctví. To bych potřebovala trochu vysvětlit.
Tím bylo myšleno, že radosti prostě ubývá, člověk je jaksi víc a víc zpocený, že zkrátka intimní tvůrčí proces je mnohdy nahrazen vyčerpávající celonárodní diskusí nad kompromisem.
* Začínali jste jako malá chebská kancelář. Dnes máte dvacet zaměstnanců. Je to teď těžší, nebo lehčí?
My jsme z čiré mladické nerozvážnosti a v porevoluční euforii založili studio, aniž bychom si uvědomovali realitu. Žili jsme jen architekturou, dvacet hodin denně se hádali, řešili i hlouposti, přístavby, spojovací chodby. A možná právě to, že jsme tři, způsobuje, že je naše architektura jiná. Nikdo z nás nemůže ustrnout v nějakém osvědčeném principu, protože ten druhý mu to vždycky trošku shodí. My se vlastně shodneme jen v jedné věci: Že jsme nepraktičtí. Ve všem ostatním jsme rozdílní. Kopča je citlivý, uzavřený, chce mít věci pod kontrolou. Já jsem zase týmový hráč. Jarda je někde mezi námi. A většinou on rozhodne.
* Je pravda, že spolu i bydlíte?
Náš vývoj je docela revoluční. My jsme nikdy o Praze nepřemýšleli, ale v roce‘97 jsme vyhráli soutěž na obytný soubor na Strahově. Z těch spojovacích chodeb za pět milionů jsme skočili na zakázky za 400 milionů. Oni si nás asi spletli s Pleskotem, až dodatečně se vyděsili, že jsme to my, kluci z Chebu. Tři roky jsme žili jen tou zakázkou, bydleli v Holešovicích v ateliéru kamarádova tatínka, spali ve spacácích. A když bylo jasné, že jsme v Praze čím dál častěji, nejdřív jsme chtěli sdružit prostředky a postavit si tady dům. Pak kamarád dům prodával. Byl na krásném místě, ale má všechny věci, které máme zakázané, jako plastová okna, laminátové podlahy nebo rohové vany.
* Proč to máte zakázané? To my tady prostě nesmíme dělat, to jsou naše axiomy. To lze obecně charakterizovat jako diskont standard. No a teď to tam sami máme! (směje se) Ale uvědomili jsme si, že ten dům je ideálně členěný, dal se rozdělit na tři byty.
* Nikdy za těch patnáct let jste si nešli na nervy?
No tak... někdy nás to popadne, jestli už toho nebylo dost, taky teď máme tu krizi středního věku. Ale když si jednou za čas spolu sednem, říkáme si, že to, co nás spojuje, je silnější než to, co nás rozděluje. Mnozí nechápali, když jsme několikrát za sebou společně vyrazili i na dovolenou, a ještě k tomu na jachtu! Ale pravda je, že člověk nemá moc přátel, ke kterým může být úplně otevřený. Když jsem na lodi s někým jiným, vždycky je tam trochu napětí, jak se ten člověk bude chovat ve vyhrocených situacích. My jsme ale zase zažili, že některým členům posádky bylo dost špatně. Takže další rok už jsme jeli bez manželek. A následující rok už jenom já s Jaroslavem a pak už já sám. Postupně bylo špatně všem...
* Vrátím se radši ještě k tomu strachu. Bojíte se o peníze svých klientů? A je to pro vás horší, když víte, že se klient kvůli stavbě rodinného domu zadlužil, nebo když navrhujete pro developera komplex za miliardy?
Většinou máme od klienta pevně nastavený rozpočet, který by měl odrážet jeho možnosti. A to jsou limity, které nesmíte porušit, my prostě navrhujeme dům za dva a půl milionu nebo taky za sto milionů – někdy se stane, že je rozpočet otevřený. U velkých zakázek, zrovna jako u Central Parku Praha, jsme měli větší obavy z toho, že se developerovi nebude dařit a ohrozí to život naší kanceláře, těch dvaceti lidí, z nichž mnozí mají rodiny. To bylo poprvé, kdy jsme to začali zatraceně cítit. Ale nakonec všechno dobře dopadlo. I když musím přiznat, že se mi občas zdává, že mě honí klient po lese. (směje se)
* Projektovat rodinný dům znamená důvěrně tu rodinu poznat. Do jakých detailů života klientů musíte nahlédnout?
Postavit rodinný dům je jedno z nejtěžších témat, která architekt řeší. A i když na začátku dostanete soupis, kolik by tam chtěli mít místností a jak velké, až v průběhu jednání a na základě výjimečné důvěry musíte odhalit, v čem chce klient vlastně žít. Když k nám nebude otevřený, může být překvapený, co jsme mu to vlastně za jeho peníze postavili.
* Jsou pořád ještě věci, kterými vás klienti překvapí?
Ono je to vzájemné. Klient trošku vychovává svým postojem k životu vás, vy zase jeho. Ale občas se stane, že někdo chce mít třeba střelnici v baráku nebo něco podobně absurdního. A vy přemýšlíte, co ho k tomu vede.
* Asi si chce občas zastřílet a nechce, aby to o něm věděli, ne? Jak se k vám vlastně chovají opravdu bohatí lidé?
Vesměs jsou hodně nároční a taky důslední. Detaily, výběr věcí, mají jasné představy, někdy musíme dlouho hledat. Ale taky se dají přesvědčit. Jeden klient chtěl právě tu rohovou vanu. A já si dodnes schovávám jeho esemesku: „Jsem ochoten ustoupit z tohoto požadavku.“ A to bylo možná rok po tom, co jsme začali spolupracovat!
* Můžete vůbec takovému člověku říct, že jeho požadavek je nevkusný?
No když se pro ně stanete tím arbitrem přes vkus, má to i druhý extrém, totiž že mnohdy musíte řešit i detaily, že se vás pak ptají už skoro na všechno, jestli si například dneska můžou vzít tyhle ponožky... (směje se) Já ale nejsem zastáncem nějakého totálního designu, že všechno musí do sebe umělecky zapadat. Já mám naopak radost, když si do domu lidi přinesou něco svého. Zkrátka v jisté fázi se jim snažím říct: Už si to udělejte sami.
* Jak moc těžké je potlačit nutkání tvořit víc pro své ego než pro zákazníka?
Jakmile děláte rodinný dům, vnímáte to jako službu. Ale když se člověk chce uplatnit s nějakým silným autorským postojem, od toho jsou právě ty architektonické soutěže, které umožňují ve veřejném prostoru daleko větší míru svobody.
* Když jsme u toho, co si myslíte o Kaplického knihovně?
Mně se ten projekt líbí, Kaplického opravdu považuju za člověka z jiné planety. Bohužel v rovině lidské jsem s ním vždycky nějaký problém měl. Už jeho první přednášky jsem nebyl schopen doposlouchat, dokument o něm jsem nedokoukal, protože mě hrozně rozčiluje, že taková deziluze a zatrpklost reprezentuje architekturu. My přece nejsme žádní zneuznaní umělci – já se tak vůbec necítím. Ale když se někdo vydá směrem totální utopie, je to prostě jeho rozhodnutí. A nemusí se spojovat s Paroubkem, aby svou knihovnu protlačil. My jsme tu soutěž na knihovnu ostatně ani nedělali, protože bylo velmi silně cítit, že vyzyvatel si přeje Kaplického vítězství.
* Vy jste věděli, že Kaplický vyhraje?
Nahlas se o tom hovořilo. Už jenom to složení poroty, Ježek chtěl vždycky Kaplického. Kdyby to byla přímá zakázka, Kaplickému by to mnozí přáli. O to víc mě potom mrzelo to propojení s politikou. Kaplický už potom byl mučedník, který trpí, protože Klaus chce zabránit výstavbě vlastním tělem. Dobrá věc ale je, že se o architekturu lidi začali víc zajímat. Já jsem se teď o víkendu byl podívat na Kaplického výstavu v DOXu a tam bylo narváno. Kdo jiný z nás to dokázal? Kaplického osud je trošku osud rockové hvězdy. Kdyby Jimy Hendrix nezemřel, nikdy by tak slavný nebyl.
* Máte za sebou největší novodobý bytový projekt u nás – Central Park Praha, jehož 700 bytů je prezentováno jako „šestihvězdičkové bydlení 21. století“. Trochu masový luxus, ne?
Architekt ale nevytváří ten marketing. A když chce říct nějakou opravdovou věc o projektu, nikoho to mnohdy nezajímá. Developeři tam prostě potřebují mít těch svých šest hvězdiček.
* Ta opravdová věc by tady byla co?
Je sedmsetkrát luxus ještě luxus? A co je to vlastně luxus? Pro nás třeba nádherné výhledy de facto z každého bytu.
* A co luxusní ceny, až 43 milionů...
Ceny bytů neurčuje architekt a těžko můžu komentovat, co všechno je součástí té ceny. Nás vždycky mrzí, když se marketing tak odtrhne od architekta, že už na to nemá vliv. Což je škoda, protože všude na světě, když se otvírá nový dům, tam architekt vystupuje, on je duší projektu. U nás málokdy architekta vůbec pozvou. Velké komplexy se otvírají jen v režii marketingu. A developer sleduje většinou jedinou věc, zisk.
* Děláte dnes to, co jste v mládí chtěli?
(chvíli přemýšlí) Možná že opravdu člověk už není úplně svobodný, když má dvacet zaměstnanců. Ale na druhé straně, my jsme nikdy nechodili hrát golf, abychom dostali práci. Vždycky k nám přicházela jenom proto, že už jsme nějakou dobrou práci udělali, a tím rostli. Jen si občas říkáme, jak bychom se třeba postavili k nějaké čínské nabídce.
* Oni už se vám ozvali?
Ještě ne. Ale já si vždycky vážil Josefa Pleskota, který říkal, že by tam nikdy nestavěl, protože jsou to komunisti. Byť třeba ty olympijské stavby neuvěřitelně posunuly hranice architektury. Ale přemýšleli Herzog a de Meuron, když stavěli stadion Ptačí hnízdo, že tam není svoboda? Není to stejné, jako když Albert Speer stavěl pro Hitlera? Nevím. Zatím nám to nikdo nenabídl. Zatím říkáme, že bychom tam nestavěli.
* Co cítí architekt, když jde kolem domu, který navrhl? Sleduje, jak se v něm lidem žije? Nebo je mu to už jedno?
My jsme ještě pořád plní emocí, když ke svému domu přicházíme. Já jsem spíš spokojený. Zrovna nedávno jsem ukazoval dětem ve Františkových Lázních dům, který jsme dělali pro doktora Petáka a byli za to nominováni na cenu Miese van den Rohe a dostali pak cenu časopisu Wallpaper*. Ten dům je z betonu a nádherně sešel. Děti teda měly pocit, jestli pan doktor nezkrachoval, ale já byl úplně nadšený a snažil se jim vysvětlit, že domy nemusejí být vždycky nablýskané. Že můžou krásně, přirozeně stárnout. Zrovna tenhle dům stárne tak, že je hezčí a hezčí.
* Co považujete za největší zločin české architektury posledních let?
Asi bych si na nějaký dům vzpomněl. Ale když se člověk podívá zpátky, rozhodně vnímá to, že architektura odráží ambice národa. A my jsme v tom ‘89., kdy jsme byli ve třetím ročníku a dělali revoluci, byli všichni nažhavení naplno pracovat. Viděli jsme před sebou třicátá léta, kdy se nová historie republiky pojila s novou architekturou – což se prostě v těch 90. letech nestalo, protože těmi léty panelákování architekti ztratili prestiž. To trvá dodnes. Výsledkem je, že ČVUT staví novou budovu – a neudělá architektonickou soutěž. Na univerzitní půdě, jejíž součástí je fakulta architektury! Taky mi vadí, že se tady o architektuře málo hovoří, že se nové domy neprezentují se srozumitelným komentářem v denním tisku. Za těch dvacet let od listopadu se tu zkrátka architektura moc neposunula. Daleko líp se to podařilo v designu.
* Budu teď trochu osobnější. Máte ruské jméno, ruské kořeny. Jak se vaše rodina vlastně ocitla v Chebu?
To je složitá historie. Rodiče mého otce pocházejí z Ruska. A rodiče mé maminky jsou z Čech. Když se předkové mého otce v roce 1917 dozvěděli, že bolševici postříleli rodinu Romanovců, jako spousta jiných rychle z Ruska utekli. Tehdejší Československo otevřelo ruské školy, legie přivezly z Ruska nějaké zlato, Masaryk mladým Rusům umožnil dostudovat. Takže děda studoval v Praze gymnázium, posléze i vysokou školu, stal se stavebním inženýrem. No a potom se potkal s babičkou, která se tu za podobných okolností ocitla taky v ruském gymnáziu, pak byla učitelkou. Po studiích byli všichni odveleni na Slovensko. Děda tam stavěl železnice, jeho bratr silnice a strýc zase vodní cesty. Tam se taky narodil můj táta. Přišla válka, děda byl aktivní v odboji. V roce ‘45 se vrátil do Prahy. A jednou večer zaklepali na dveře nějací lidé, že potřebují překládat do ruštiny. Jak věděli, že umí rusky? Bylo to divné. Děda si vzal čepičku mého tehdy ročního otce – a vrátil se za deset let z gulagu. Píše o něm pan Bystrov v projektu Oni byli první. Můj děda byl jedním z těch dvou set lidí, které tu v průběhu května pozatýkali. Nejsmutnější je, že to byli čeští občané, ale prezident Beneš je nikdy nenárokoval. Odvezli je do ruských gulagů. Babička se potom odstěhovala do Františkových Lázní, kde bydleli rodiče mého dědy se svým vnukem, mým tátou. Byl tam ruský kostel, západní hranice na dohled. Líbilo se jim tam.
* Vy mluvíte rusky?
Moc ne. I když babička na mě mluvila rusky, četla mi ruské pohádky. Cítím se jako Čech, můj vztah k Rusku je už hodně vzdálený, i proto, že tam z našich příbuzných vůbec nikdo nezbyl.
* Když se dědeček po deseti letech vrátil, vyprávěl vám o gulagu?
Nikdy o tom nemluvil. Já myslím, že zažil hrozné věci, i když měl vlastně štěstí, protože byl na Vorkutě, za polárním kruhem. Tam žili vězni svobodněji, nebyly tam ani žádné dráty, protože kdo by utekl, umrzl by. Děda měl štěstí i v tom, že nemusel na práci do lesa, měl silné astma, to by nepřežil. Zachránilo ho to, že byl stavební inženýr a mohl projektovat. Stavěl silnice, domy, město, kde dodnes lidé žijí. Babička zatím pořád dědu hledala, i přes Červený kříž, nevěděla, co se s ním stalo. Vždycky jí dali jen takový útržek, že je naživu. Až v ‘55. roce, když umřel Stalin, Chruščov lágry přiznal a otevřel. Děda se vydal zpátky, jenže vůbec nevěděl, kde má rodinu hledat. Jednoho dne k němu v Kyjevě na nádraží přistoupil neznámý člověk a řekl mu: „Vaše rodina žije ve Františkových Lázních.“ Člověku běhá mráz po zádech z toho, že oni ty tisíce lidí zřejmě pořád sledovali, i v tom zmatku měli systém. Zajímavé taky bylo, že po těch deseti letech dědovi vrátili snubní prsten, který musel ve ‘45. odevzdat. (ukazuje mi zlatý kroužek na svém prstě) Ještě pořád na něm je babiččino jméno Larisa. A moje žena má na prstýnku vyryto Alexander. Tak se jmenoval děda.
* Jaké bylo to shledání po deseti letech? Poznali se?
To ano. Ale mému tátovi už bylo deset a svého otce neznal. Jejich vztah to hodně poznamenalo. Stejně jsou ale ty ruské duše nepochopitelné: Moje babička, i když prožila takovou neuvěřitelnou hořkost, na Rusko na konci svého života nedala dopustit. Pro ni to byla nejlepší velmoc na světě. Kdežto o Češích si myslela, že je to banda, která nemá žádnou hrdost.
* Mimochodem, viděla jsem, jak vaše staveniště vysvěcuje pravoslavný pop...
To souviselo s ruským investorem. Není to u nás nic běžného.
* Nevybírá si vás tady ruská klientela kvůli vašemu jménu?
To ne, tohle byla výjimka, ruský investor, který koupil už hotový projekt od někoho jiného. Skoro jsme s ním nepřišli do kontaktu. Vlastně přišli... Když ten dům viděl poprvé, je to takový hodně neortodoxní dům v Karlových Varech, první, co řekl, bylo: „A gdě balkóniki?“ My povídáme: „Nět balkónikov.“ A on: „Ja chačú balkóniki.“ Dlouho jsme mu vysvětlovali, že už na to určitě žádné „balkóniki“ nenalepíme. ?
***
OčiMA AUtOrKy ? Řekla bych, že s tím člověkem může být i legrace, jenže před novináři se snaží o důstojnost. Roztaje, až když mluvíme o ruské duši. „Moje žena říká, že v sobě mám ruskou velkorysost. Třeba když jdu nakoupit,“ směje se. Nějaký „ruský závan“ zřejmě cítí i jeho dva nejlepší kamarádi. „Prý mě hned tak něco nesloží.,No jo, tvůj děda jedl za polárním kruhem ty mamuty. Vy Rusové zkrátka vydržíte všechno.‘“ Sexy guyS ? Ing. arch. Boris Redčenkov absolvoval v roce 1994 Fakultu architektury ČVUT v ateliéru doc. Lábuse a se spolužákem Prokopem Tomáškem pak založil Ateliér 69. Tým za pár let doplnil Jaroslav Wertig. Dnes už především pražský ateliér má na svém kontě desítky projektů a realizací a řadu prestižních ocenění a soutěžních vítězství (např. první místo v architektonické soutěži na obytný komplex Villa Park Strahov). A69 se podílí i na vzniku první soukromé školy architektury v ČR ARCHIP. Architekt Imrich Vaško napsal: „A69 působí na přísné české architektonické scéně velice sexy. Tento ateliér má všechny znaky současn,fresh‘ architektury – aktuálnost, atraktivitu, vliv, komunikativnost, popovost, hvězdnost. Klukům se povedlo vrátit českou architekturu do mezinárodního kontextu.“
