Poslední květnový den roku 1984 vstávali na rodinném statku Reynkových v Petrkově nedaleko Havlíčkova Brodu brzy. Na vrata zabušila skupina estébáků, kteří přijeli udělat domovní prohlídku.
Jedním z nich byl i na Havlíčkobrodsku dobře známý Jiří Slanina, tehdy osmadvacetiletý mladík, který po vyučení kuchařem nastoupil do služeb komunistické tajné policie. „Byl mladý, ale velice snaživý,“ vzpomíná na Slaninu spisovatel Josef Mlejnek.
Na okresní správě StB v Havlíčkově Brodě pracoval Slanina ve dvojici s Pavlem Bulantem. Bulant byl ten „hodný“, Slanina hrál úlohu „drsného muže“. První z nich se listopadové revoluce a propuštění od policie nedočkal: opilý za volantem způsobil dopravní nehodu, při níž zabil sebe i rodinu v protijedoucím autě. „Policajti chlastali na honu a estébáčka Bulanta poslali pro další pití. Takhle to dopadlo,“ vzpomíná Mlejnek.
Slaninu od policie propustili na konci června 1990, neprošel občanskými prověrkami. V tu chvíli se mu hodilo původní povolání kuchaře: nějakou dobu pracoval v soukromé firmě zabývající se závodním stravováním, pak se dostal až na ministerstvo vnitra. Do minulého týdne, než se přišlo na jeho minulost, tam šéfoval gastronomickým provozům. Petrkovský statek patřil v 70. a 80. letech na Havlíčkobrodsku k ostře střeženým sídlům. Důvod byl zřejmý: Jiří a Daniel Reynkovi, synové grafika a překladatele Bohuslava Reynka a básnířky Suzanne Renaudové, zde hostili přátele z disentu. Častým hostem zde býval třeba Sergej Machonin nebo rodina Jiřího Němce.
Onoho 31. května 1984 odvezli estébáci překladatele Jiřího Reynka hned ráno do Havlíčkova Brodu. „Člověk nikdy nevěděl, jestli a kdy se vrátí domů,“ vzpomíná Jiří Reynek. Nakonec na estébácké služebně strávil celý den - a na statku mezitím probíhala prohlídka. „Ten Slanina dělal ostatním estébákům takového vocasa. Vzpomínám si, jak vlezl do sklepa a praštil se do palice o kamenné futro. Pak se trochu zklidnil,“ vzpomíná o rok starší z bratrů Reynkových, fotograf Daniel.
Jenže ještě dnes je i při humorné vzpomínce slyšet v hlase pamětníků napětí. „Člověk měl samozřejmě strach. A důvodně,“ říká už vážně Daniel Reynek.
Na Jiřího Slaninu vzpomínají na Havlíčkobrodsku jako na iniciativního policajta, jehož zjevnou snahou bylo dostat se „nahoru“. Když se to podařilo a Slanina přes Hradec Králové odešel do Prahy, došlo prý dokonce k určitému uvolnění poměrů.
To, že se nakonec sedmnáct let po revoluci objevil ve vedoucí funkci na ministerstvu vnitra, ale pamětníky zlobí. „Ať ti hoši nevykládají, že nikomu neublížili, jen vykonávali svou práci. To je hajzlovská lež,“ říká Josef Mlejnek.
