Ve svých nejhorších momentech působí jako skrumáž motivů a témat, jež jsou momentálně považovány za módní - síla fantazie přetvářet život, obchod se ženami, vztahy mezi západem a východem Evropy, plus mnohá provařená klišé, podaná ovšem s jistou kulturou a invencí, což ovšem snímku příliš nepomáhá (kdo za jejich užitím vidí ironii, musí být skutečně pevně odhodlán ji tam najít).
Mona (Orsolya Törö-Illyésová) potřebuje přesvědčit sociálního pracovníka o tom, že je hodna získat zpátky do péče svou čtyřletou dceru Vioricu. Vypráví mu proto svůj životní příběh - možná pravdivě, možná jsou její slova výsledek momentální improvizace, projev zoufalé snahy mocného posluchače zaujmout nebo snad úsilí dodat nevšednost a drama osudu, který byl jen všedně a fádně nešťastný.
Vystupovala s cikánskou kapelou, plnou exemplárně divokých a náležitě „autentických“ týpků, s jedním měla poměr, rozešli se, u moře potkala poetického kriminálníka Viorela (Andi Vasilianu), přesvědčeného o své nezranitelnosti. Během jedné společné noci s ním počala dceru nadanou magickými schopnostmi.
Složitým řízením osudu se octla v Bibliothéque Pascal, dekadentním nevěstinci v Liverpoolu, kde zjemnělá klientela ženami vězněnými ve fantaskně dekorovaných celách přehrává vybrané pasáže z děl západního literárního kánonu (na ty nejproblémovější vyjde Desdemona). Východ i Západ jsou - nahlíženy Hajduovou optikou - místa dost násilná. Především východní segment filmu je ovšem přehlídka zbytečné zaumnosti, která v kombinaci se značně triviální výpovědí vytváří umrtvující směs, jakkoliv je Hajduova inscenátorská schopnost nesporná. Pomalé jízdy kamery odhalují pohádkově barevný svět, plný pohádkově vitálních lidiček, jejichž divokost sice občas vede k tragédii, i ona je ale projevem jakési životní síly, schopnosti fantazie. Vychází z toho instantní magický realismus - asi jako kdyby spolu Emir Kusturica a Federico Fellini měli ne zrovna bystré dítě. Tempo Hajduova vyprávění je pak dostatečně pomalé na to, aby si jeho triviálnosti mohl každý všimnout. To západní násilí je dekadentní a neosobní, aseptické - asi i proto jsou při těch nejhrůznějších „číslech“ v Bibliothéque Pascal aktéři navlečení do gumových kombinéz. V tom makabrózním zařízení dochází vlastně ke dvojímu násilí. Zhýčkaní západní muži tam znásilňují otrokyně z východu. Možná zajímavější je ale vnímat ten přízračný nevěstinec jako metaforu vztahu dnešní Evropy k její vlastní kultuře - velká díla minulosti se stávají kulisou propracovaných, a přitom prázdných a bezohledných rituálů. I tahle - potenciálně zajímavá - rovina příběhu je ale podávána s pomalou doslovností. Navíc způsob, jímž Hajdu nechává zvítězit východní snivost a fantazii nad mechanickou dekadencí západu, snad ani nemohl být chtěnější. Na filmu Bibliothéque Pascal je při všech těch výhradách pořád vidět, že ho natočil talentovaný tvůrce - například scéna vraždy na železničním nástupišti je režírovaná velmi dobře, až skvěle.
Pokud ale Sabolcs Hajdu chtěl upozornit na to, že se z vysoké kultury stává prázdná atrakce, uspěl velmi paradoxním způsobem. Natočil film, který je přesvědčivým důkazem toho jevu.
Bibliothéque Pascal
(Maďarsko / Rumunsko / Německo / UK, 2009) Režie: Szabolcs Hajdu Hrají: Orsolya Törö-Illyésová, Shamgar Amram, Andi Vasluianu a další premiéra 30. 9.
Východ i Západ jsou místa dost násilná. Především východní segment filmu je ovšem přehlídka zbytečné zaumnosti, která v kombinaci se značně triviální výpovědí vytváří umrtvující směs.
