Takovou buňkou odboje byla i naše rodina. Můj otec archeolog odmítl vstoupit do strany a tak si pro něj přijeli přímo na archeologické naleziště. Měl štěstí, byl propuštěn na intervenci obávané stranické funkcionářky, studentské lásky z gymnázia. Archeolog nekomunista ale existovat nesměl. Šel k lopatě, jak se tehdy říkalo, ale nevzdal se a vystudoval dálkově inženýrskou hydrogeologii, aby mohl naši šestičlennou rodinu jakž takž uživit. Přehrady se stavěly všude. Matka obětovala vědeckou kariéru a do zaměstnání nešla. Bylo nepřijatelné poslat děti do jeslí a do družiny. Chtěla nás uchránit před indoktrinací, což se jí znamenitě podařilo.
Žili jsme v poněkud schizofrenním světě. Jinak bylo doma a jinak navenek. Do pionýra jsme nesměli a z komunistické školy jsme se vymlouvali, jak se jen dalo. Učení se mohlo s maminkou dohnat snadno doma a zakázanými autory byly obložené celé stěny. Byl i samizdat - většinou opisy ezoterických a psychotronických spisů nebo předválečné kritiky komunismu, jako byl Bellocův Otrocký stát. A lidé se scházeli v malých kroužcích dobře prověřených přátel, diskutovali o nesmyslném plánovaném hospodářství, vyměňovali si informace ze západu, vymýšleli vtipy na režim a trpělivě čekali, kdy „to praskne“.
Každou neděli obětoval otec západnímu komunistickému tisku a připravoval si seminář pro své přátele. Samozřejmě u těch imperialistických lokajů z L'Humanité, Volkstimme a The Daily Worker prskal jak kocour - ale těch informací! Západní komunistická cenzura na rozdíl od našeho tiskového dozoru nebyla příliš bdělá. Po maďarském povstání, když komunistům opět otrnulo, to málem dopadlo špatně. Otec si natáhl přes celé náměstí anténu, aby lépe slyšel rakouský rozhlas, a tak mě nevzali na gymnázium a musel jsem k lopatě. Už jen na rok. Vždyť v témže roce založili spiklenci v Pardubicích pod jménem Tvář i první nekomunistický časopis. V té buňce byli samí básníci nové politické poezie. Komunistická ideologie se už viditelně rozpadala.
Na počátku diktatury napsal Jan Zahradníček chmurné verše, ze kterých čiší děs dodnes. „Bylo k zalknutí. Nikoli naráz, nikoli všichni najednou, ale nenápadně, tu a tam, tak jak zněl příkaz dne..., poslední zbytky minulosti se vytrácely.“ Na jejím konci mohl už humorista antikomunista Miloslav Švandrlík popsat opačný proces rozkladu: „Doba nadšení, stupidních častušek a vřískavých halekaček definitivně skončila. Budovatelské písně už nepěli ani svazáci.“ Národní rezistence zvítězila!
***
ČTVRTEK ALEXANDRA TOMSKÉHO Žili jsme v poněkud schizofrenním světě. Jinak bylo doma a jinak navenek. Do pionýra jsme nesměli a z komunistické školy jsme se vymlouvali, jak se jen dalo.
O autorovi| ALEXANDER TOMSKÝ, publicista
