AUCKLAND Klidné vody novozélandské politické scény čeří aféra, která vyplula na povrch s oslavami stoleté existence maorského ragbyové týmu. Historie tohoto Novozélanďany nade vše milovaného sportu není totiž zcela bez poskvrny a v současnosti na sebe tato část minulosti strhává víc pozornosti než úspěchy, které doma i ve světě ragbyové týmy za svého dlouhého trvání slavily.
Neblahá kapitola historie novozélandského ragby se začala psát v roce 1921, kdy v městečku Napier hostoval jihoafrický národní tým, kterému se přezdívá Springboks. Jeho veskrze bílí členové nemohli uvěřit vlastním očím, když proti nim na hřišti nastoupili hráči maorského původu, tj. jiné barvy pleti než bílé. Jihoafrický korespondent Charles Blackett tehdy do své reportáže napsal, že „hráči Springboks byli upřímně znechuceni“, když viděli, jak Novozélanďané povzbuzují svůj „barevný“ tým.
Tehdejší Novozélandský ragbyový svaz (NZRU) chtěl napříště Jihoafričany podobného šoku ušetřit, a do reprezentačního týmu All Blacks mířícího do tehdejší Jihoafrické unie v letech 1928, 1949 a 1960 nenominoval maorské hráče. Zároveň je tím chtěl ušetřit případných útoků ze strany Jihoafričanů. „Poslat je do Jihoafrické unie by bylo vůči nim hloupé a kruté,“ prohlásil v roce 1960 tehdejší novozélandský premiér Walter Nash.
Pro většinu Novozélanďanů je na víc než osmdesát let staré záležitosti tehdejší národní zájem, který zvítězil nad férovostí, vesměs pochopitelný; šokující pro ně zůstává tvrdohlavost, s jakou se k celé nešťastné skutečnosti staví vedení ragbyového svazu. To se tvrdošíjně odmítá postiženým hráčům omluvit.
„Jak můžeme oslavovat sto let maorského ragbyového týmu, když se nepokusíme odčinit křivdy, které se některým maorským hráčům staly?“ ptá se Chris Rattue ve svém sloupku v deníku New Zealand Herald. „Slavit tento sport bez omluvy znamená další ponižování našich maorských spoluobčanů,“ dodává rozhořčeně.
S ním souhlasí i ministr pro maorské záležitosti Pita Sharples, který se domnívá, že omluva, byť jen symbolická, by pomohla tuto nešťastnou kapitolu rychle uzavřít.
„Omluva od ragbyového svazu by byla sice malým, ale důležitým gestem. To, že se Svaz odmítá omluvit, svědčí o jejich aroganci vůči Maorům,“ komentoval prekérní situaci ministr Sharples.
Emancipace skrze ragby Vedení ragbyového svazu je však přesvědčeno, že omlouvat se za skutky svých předchůdců jim nepřísluší. „Svaz se rozhodl soustředit se raději na oslavy stého výročí než na politické záležitosti, které patří minulosti,“ prohlásil k rasové politice výběru hráčů předseda maorské rady NZRU Wayne Peters. „Současné složení Svazu věří, že není v jeho kompetenci omlouvat se za rozhodnutí, jež kdysi učinili jeho předchůdci, kteří jistě rozhodovali podle svého nejlepšího svědomí,“ dodal rezolutně.
Ragbyový tým skládající se ryze z domorodého novozélandského obyvatelstva spatřil světlo světa v letech 1888-1889, tj. asi dvacet let poté, co bylo ragby Novozélanďanům prvně představeno. Oficiální status získal v roce 1910. Členové tohoto týmu, tehdy vystupujícího pod názvem New Zealand Natives, by měli mít maorský původ, ale nejednou v minulosti byli do řad týmu přijati hráči bílé i černé pleti.
V 70. letech se zápasů v Jihoafrické republice maorští hráči účastnili, ale nebyla to pro ně příliš velká výhra. V zemi, kde v té době ragby hráli a sledovali jen bílí Jihoafričané, se setkávali s předsudky na každém kroku.
Není proto takovým překvapením, když v roce 1981, kdy měl jihoafrický národní tým na Novém Zélandu opět hostovat, vyšli lidé na protest proti jihoafrickému rasistickému režimu do ulic. Po tehdejší vládě premiéra Roberta Muldoona žádali zákaz příjezdu jihoafrického týmu. Springboks nakonec na Nový Zéland dorazili, ale všechny zápasy narušovaly četné protesty. Jednou se na hráče z ultralehkého letadla, které vlétlo až nad samotné hřiště, dokonce snesly pytlíky s moukou.
„Většinou se jednalo o nenásilné protesty, ale protestovalo se intenzivně po celou dobu turné,“ vzpomíná Margaret Kinderová, která se protestů zúčastnila. „Policie několikrát zasáhla příliš násilně a to lidi ještě více popudilo,“ popisuje kontroverzní zásahy policejních jednotek, jež měly na svědomí mnohá zranění demonstrantů.
K překvapení vládních představitelů Novozélanďané v ulicích zůstali i po odjezdu jihoafrického týmu ze země. Nově objevenou sílu jednoty využili k protestu proti sociální politice, nespravedlivé zejména vůči maorské komunitě, a tak rok 1981 vstoupil do novozélandských dějin jako počátek sociální emancipace. Novozélandští All Blacks nakonec do Jihoafrické republiky opět zavítali až po pádu apartheidu. Omluva jako fenomén Omluva se v posledních letech stala příliš oblíbeným fenoménem, poznamenává komentátor deníku New Zealand Herald Paul Lewis. Nedávno se za své prohřešky v přímém televizním přenosu omlouval golfový hráč Tiger Wood, majitel firmy Toyota za její selhání, katolická církev za své hříšné kněze či britský premiér Gordon Brown za příkoří způsobená britským dětem v době koloniální.
„Každý se dnes omlouvá za všechno, a jak už to tak bývá, když je něčeho příliš mnoho, přestane to mít kýžený efekt. To bychom pak mohli chtít, aby se britská královna omluvila za všechny ty vraždy, které měl na svědomí Jindřich VIII.,“ neodpustil si uštěpačnou poznámku ve svém komentáři Lewis.
Navrhuje proto, aby NZRU místo omlouvání vyslala maorský ragbyový tým do Jihoafrické republiky, kde by se vyhlášeným Springboks postavil tváří tvář. „Dnešní Jihoafričané by byli nadšeni, televizní kanály s nimi a každý by si to patřičně užil,“ domnívá se Paul Lewis.
O autorovi| Naďa Straková, spolupracovnice LN na Novém Zélandu
