Další důkaz toho, že žijeme v mediálním věku. Vycházejí knižní rozhovory s básníky. A tak se tedy i básník musí přizpůsobit? Samotné verše nestačí? Jenže lze si představit, že si někdo koupí knižní rozhovor s básníkem bez toho, aby byl čtenářem jeho poezie?
Kniha Řeč neřeč přináší rozhovor Jaromíra Slomka s Karlem Šiktancem, jenž letos v červenci oslaví osmdesáté narozeniny. Text knižního dialogu vznikal v letech 2005 až 2007, a to nikoliv zaznamenáváním skutečných rozhovorů, nýbrž psanou formou.
Nejvíce se zde mluví o básnické tvorbě samé, méně už o životě autora a vůbec nejméně o 50. letech. Dominuje dětství, dále doba, kdy autor mohl publikovat a pracovat v rozhlase a v nakladatelství, a potom pro básníka tíživé období normalizace, kdy vydávat nemohl: „...ta krutost asi vězela mnohem spíš v její délce (dvacet let je pro člověka třetina života) a pak v tom zoufale plném, trvale přítomném vědomí celé hrozivé nahoty moci, kterou jsme pomáhali ve svém mládí nastolovat a stvrzovat, které jsme se sice sem tam vztekle a čím dál víc cukali, ale přesto dlouho věřili jejím snově načrtnutým ideálům.“ Z rozmlouvání se také dozvídáme o autorově rodné vsi Hřebeč, o tom, že má rád fotbal, že hrával s Karlem Peckou nohejbal, že vymyslel Jaroslavu Putíkovi titul jeho románu Smrtelná neděle, o časopisu Květen, o tom, že rád vytváří přesmyčky, či o tom, že mu první báseň otiskl Jaroslav Seifert.
Vše je tu ale jako by přísně hlídáno, počínaje vybroušenými formulacemi, které nezapřou básníka, a konče jakousi „zabrzděností“, jež vytváří trvalý dojem - mírně řečeno - neuvolněnosti. Někdo si tu hlídá svůj obraz a často slovními efekty poněkud zakrývá skutečnost. Což ale ještě neznamená, že se tak o autorovi příliš nedozvíme - právě naopak, i když třeba jen nepřímo. Nevěřím na tvorbu bez práce Hodně prostoru je věnováno, jak již řečeno, samotnému básnění. Přičemž vše je v těchto pasážích bohužel velmi odhadnutelné. Na otázku „...jaká je technologie skládání básně...?“ Karel Šiktanc odpovídá: „Aniž bych to chtěl zamotávat či obestírat magií, často se (ani ve vědomí autora) neví, co je, co byl nápad. Aspoň u mne...“ Přesto však básník neodolá, aby vznešeně a dostatečně lyricky neodpověděl: „Kdy a jak se tohle začne dít, to těžko říct... Někdy snad nějakým průvanem, co v tobě i nechtě v bytí nastane, někdy dlouhým půstem, vzbuzujícím často až trochu pominutý neklid.“
Jenže zas je to třeba trochu vyvážit, aby člověk nebyl obviněn z piety k sobě samému či dokonce z předstírání patosu, a tak je dodáno: „Psaní je i dřina, popírat to ve jménu,magičnosti tvorby‘ by bylo bláhové... Nevěřím na tvorbu bez práce, nevěřím moc na samotok, na ron - ani na oslnivost nehledaného chladného rozumu. Vždyť by bez té dřiny nebyla ani radost, štěstí z psaní.“ Tedy v úhrnu nic, co by si jako odpověď od libovolného básníka čtenář nedokázal představit.
Nicméně, aby to zas nevypadalo, že Karel Šiktanc mluví pouze o sobě a ještě raději o tom, jak básní či jak je těžké říci, jak básní... Velmi důrazně se vyjadřuje třeba také k současné podobě novin: „... obávám se, že vedle obecné hrubé pokleslosti kultury a kulturnosti zdejšího prostředí a peněžního diktátu nade vším (a politické nehoráznosti a hlouposti) mají na tom svůj díl viny i právě třeba sami novináři. Kteří svolují k tomu, aby kultura (nebo řekněme jen: literatura) měla v jejich listech tak legrační prostor a postavení. Takovou nevýznamnost. Že tomu napomáhají. Že nejsou schopni zarytě hledat a pojmenovávat a prosazovat kvalitu.“
To jsou slova, která znějí jasně a která jistě stojí za vážné zamyšlení. Ale pokud se vrátíme na začátek: není pak publikování knižního rozhovoru s básníkem podobným vycházením vstříc povrchnosti? A navíc, Karel Šiktanc mluví o takzvaných seriózních denících, jsou ale počiny, vedle nichž bledne i nejhrubší bulvár.
Třeba když třiadvacetiletý debutant jménem Karel Šiktanc v roce 1951 vydal sbírku Tobě, živote!, v níž si lze číst verše typu: „Zojo a Čajko, Ljubo, Koševoji,/ proč nad stránkami pláču hrdostí?/ Nad Kremlem slunce nad hvězdami stojí/ a pod ním lidé. Krásní, přeprostí.// Má rodná zem i rozekvetlá Polska/ a mohu zpívat už i za Čínu,/ milují na smrt srdce komsomolská/ a vyznávají lásku Stalinu.“ Tak výrazně nevýznamnosti literatury snad nepomáhají ani kulturní rubriky současných českých deníků.
Z toho všeho vyplývá, že je velmi poučné si rozhovor s Karlem Šiktancem přečíst. I když se skutečně jedná spíš o knihu pro ty, kteří rádi čtou verše Karla Šiktance, než o rozhovor, který by mohl plnit funkci jakéhosi prostředníka mezi čtenářem a poezií.
***
HODNOCENÍ LN ***** Řeč neřeč. Rozhovor Jaromíra Slomka s Karlem Šiktancem
Karolinum, Praha 2007, 112 stran
