Ve středu večer měl pracovní schůzku s režisérem Vladimírem Drhou a dramaturgem Ondřejem Šrámkem. Než jim přinesli pivo, filmový producent a bývalý novinář Pavel Melounek zkolaboval, zřejmě v důsledku embolie. Bylo mu třiapadesát let.
PRAHA Tato vzpomínka se bude vymykat suššímu jazyku nekrologů, neboť nás s Pavlem spojovalo víc než místo narození České Budějovice, kde 31. března 1957 přišel na svět.
Jako „starý mladý“ spolupracovník jsem do sportovní rubriky bývalé Jihočeské pravdy jezdíval z Prahy jen na návštěvu za kamarády, když se v redakci objevila jeho hřmotná postava a přinesl pár prvních článků o fotbale.
Tři roky po mně absolvoval fakultu žurnalistiky UK. V půlce 80. let jsem ho potkal na ulici, bavili jsme se, co kdo v těch poměrech může coby novinář dělat, a k nemilému překvapení jsem zjistil, že jako nejeden pragmaticky vlezl do KSČ a nastoupil do kulturní redakce Zemědělských novin.
O takového vykuka jsem ztratil zájem. Za perestrojky však postupně došlo k obrácení Ferdyše Melounka, jenž se snažil ve filmových recenzích tepat zplodiny barrandovských prominentů. Vím, jak hluboce mladého soudruha, který se vymkl, nesnášel vrchní kat Rudého práva Jan Kliment. Na sklonku minulého režimu byl zástupcem šéfredaktora časopisu Scéna, který se stal tribunou občanské odvahy filmových a divadelních kritiků střední generace, a podepsal všemožné dobové petice. Ostatně i 17. listopadu jsme spolu šli z Albertova na Vyšehrad. Svoboda mu rozvázala ruce, najednou byl u všeho, zakládal týdeník Reflex, šéfoval týdeník PRO, dělal programového ředitele Febiofestu a zlínského festivalu pro děti a mládež, vedl public relations karlovarského filmového festivalu, byl dokonce mluvčím Velké pardubické. Hluboce by se mýlil, kdo by ho považoval za bloumavce se skleničkou na recepcích. Teprve teď vidím, kolik práce po Pavlovi zůstalo. Ve své firmě Whisconti produkoval Markův podceněný hraný debut Mrtvej brouk (1998), Troškovu pohádku Z pekla štěstí (1999), Drhovo Početí mého mladšího bratra, (2000), Janákovy Snowboarďáky (2004) a pokusil se o režii dokumentu Zdravý nemocný Vlastimilený Brodský (1999). Později dal s Davidem Prudkým dohromady společnost First Film, kde vznikly např. Drhovy Anglické jahody (2008). Nedožil se listopadové premiéry Řehořkova snímku Piko o osudech pervitinových narkomanů. Třebaže jeho filmy měly různou úroveň, nikdo nemohl upřít, že poskytl příležitost mnoha začínajícím slibným tvůrcům.
Sepsal knihy jako Horečky všedního dne (1987), Proč se hraní kdekdo klaní (1990) nebo Čeští filmaři, něžní barbaři (1996), v nichž postřehy o české kinematografii tlumočil zoufale šroubovaným jazykem a občas pozapomněl, v jakéže partaji sám byl.
V roce 1980 se oženil s Klárou Kroupovou, brzy se jim narodil syn, ale manželství dlouho nevydrželo. Nebudiž tajemstvím, že časem přehodnotil svou orientaci, ale neměl potřebu to vytrubovat do světa a byl diskrétní. Přes všechny výhrady bude českému filmu moc chybět.
Vím, jak hluboce mladého soudruha, který se vymkl, nesnášel vrchní kat Rudého práva Jan Kliment
