Viktor Stěpanovič byl ze staré sovětské školy a měl rád, když ho i cizí lidé oslovovali jménem a jménem po otci. Bývalý ministr sovětské a později premiér ruské vlády (1992-98) byl nejednoznačnou osobností. Každopádně ale osobností byl.
Patřil mezi prosté „sovětské chozjastveniki“ (hospodáře), kteří si zakládali víc než na vzdělání na selském rozumu, dlouholetých zkušenostech a vrozené intuici. Kdepak, Černomyrdin si nikdy nehrál na intelektuála ani na „rozeného demokrata“. Chápal, že by to působilo poněkud trapně.
Z rudého ředitele oligarchou Rodák z Orenburské oblasti začínal jako obráběč kovů, ale na popud stranické buňky to dotáhnul až na kandidáta technických věd. Byl dokonce členem ÚV Komunistické strany SSSR, ale včas pochopil nutnost zániku totalitního impéria. Ještě jako komunista totiž věděl, že jedinou možností pro sovětskou ekonomiku je otevřený trh. A začal na jeho vytváření pracovat už v 80. letech, za Gorbačovovy perestrojky. Později, v 90. letech, kdy už patřil spíš do kategorie „státních oligarchů“ než „rudých ředitelů“, se proslavil jedním ze svých zemitých aforismů, když řekl: „Chtěli jsme trh, a povedl se nám bazar.“ Právě bonmoty a aforismy budou vedle založení plynařského gigantu Gazprom zcela určitě tím, čím zůstane Černomyrdin předně zapsán do historie. Viktor Stěpanovič měl totiž obdivuhodný, lidový smysl pro humor a již dnes jsou některé jeho výroky součástí ruské slovesné kultury.
Když hovořil o častých ruských neúspěších, prohlašoval frázi, kterou novináři označili za hodnou vytesání na ruský erb: „Chtěli jsme to udělat co nejlépe, a povedlo se nám to jako vždycky…“ O „své“ plynařské firmě zase říkal: „Co je dobré pro Gazprom, to je dobré pro stát.“ A o sobě: „Svůj život jsem prožil v atmosféře ropy a plynu.“
Černomyrdin byl věrným stoupencem prezidenta Borise Jelcina. V roce 1996, když Jelcinovi operovali srdce, byl po třiadvacet hodin pověřen řízením státu a na starosti měl i pověstný atomový kufříček. V něčem si byli tito dva velcí ruští politici podobní – stáli oběma nohama na zemi. Nestylizovali se do intelektuálních poloh, netrpěli komplexy a nehráli si na něco, čím nikdy nemohli být – na rodilé radikální reformátory.
Rozhovor se zbojníkem Jejich úloha byla obrovská a zásadní nejen pro Rusko. Museli zabránit občanské válce, která byla počátkem 90. let na spadnutí. To se jim povedlo. Válkám dalším, především čečenské, už ale nikoliv.
V roce 1995 přepadlo čečenské komando vedené známým rebelem a zastáncem odtržení Čečenska od Ruska Šamilem Basajevem porodnici v jihoruském Buďonnovsku. Byla to osudová chvíle a ve hře byly životy žen a novorozeňat. Černomyrdin tehdy vytočil číslo špitálu, kde seděl Basajev. Premiér zavolal zbojníkovi a zbojník to náležitě ocenil.
„Mluvte hlasitěji Šamile Basajeve“ – tahle fráze Černomyrdina také vešla do dějin. Jednal tehdy jako sedlák, který zachraňuje své stádo – statečně, rozvážně, podle svého svědomí, a nedbal na to, jak při tom vypadá on sám a jaké politické důsledky pro něj rozhovor bude mít. Chtěl zachránit rukojmí a většinu jich zachránil. Že vyjednával s člověkem, kterého mnozí označovali za teroristu (a s těmi se přece nevyjednává), a že navíc vyhověl jeho požadavkům, později mnozí odsoudili.
V kritickou chvíli byl ale Černomyrdin ve svém rozhodování úplně sám. Stejně, jako sám od sebe v roli představitele Ruské federace pro konflikt v Jugoslávii přemluvil jugoslávského prezidenta Slobodana Miloševiče, aby kapituloval. To mu Rusové mají stejně za zlé jako jeho loveckou vášeň – střílel i medvíďata a argumentoval tím, že je to povolená ruská tradice.
Do důchodu se aktivnímu muži nechtělo, ale prezident Medveděv ani premiér Putin neměli rádi symboly 90. let. A tak jej poslali jako velvyslance na Ukrajinu. Vloni jej prezident povolal domů a jmenoval svým ekonomickým představitelem v zemích SNS. Sloužil Rusku do posledních dnů a za to mu Kreml uspořádá v pátek pohřeb se všemi poctami, které státníkovi takového kalibru přísluší.
Před několika lety při svých sedmdesátinách s dětskou upřímností prohlásil: „Zdá se mi, že to nemám narozeniny já… Vždyť se cítím na pětatřicet!“ A cítil se tak donedávna. Jenže na jaře letošního roku mu zemřela manželka, se kterou prožil půl století. Od té chvíle přestal užívat své proslulé aforismy a nakonec se rozhodl, že „té legrace už bylo přece jen dost“.
ČVS (1938–2010) *V letech 1992–1998 byl premiérem Ruské federace za stranu Náš dům Rusko. * Roku 1996 byl na dobu 23 hodin jmenován zastupujícím prezidentem (a rovněž strážcem „atomového kufříku“), když Boris Jelcin podstoupil operaci srdce. *V letech 2001–2009 zastával funkci ruského velvyslance na Ukrajině.
O autorovi| PETRA PROCHÁZKOVÁ, Autorka je spolupracovnicí LN
