Alena Munková přežívala svá dívčí léta v terezínském ghettu. Po válce vystudovala novinářskou fakultu a uplatnila se v lektorátu hraného filmu na Barrandově. Na počátku 50. let, poznamenaných novým antisemitismem, byla propuštěna a perzekvována. V roce 1954 se uchytila v nakladatelství Naše vojsko, rok navštěvovala Filmovou fakultu Akademie múzických umění, odkud její profesní cesta vedla do dokumentace Ústřední půjčovny filmů.
Munková redigovala cyklostylovaný týdeník Filmové informace, který byl ve své době zdrojem jedinečných údajů vyhledávaných novináři i filmovými fanoušky. V roce 1964 nastoupila jako dramaturgyně do Studia kresleného a loutkového filmu, kde spolupracovala na filmech a televizních seriálech populárních večerníčků. Jejím největším úspěchem byl seriál Štaflík a Špagetka, jehož scénáře psala se svým mužem Jiřím.
Alena Munková byla zřejmě posledním žijícím českým židovským dítětem, od kterého se dochovaly básně z terezínského ghetta a které přežilo holokaust. Její básnička nadepsaná Olze, kterou napsala v hrozných podmínkách uprostřed války, se stala součástí Terezínského oratoria amerického skladatele Franze Waxmana ze 60. let. Před čtyřmi lety mělo v Praze českou premiéru.
