Minulé úterý se rozhodlo -„justiční mafie“ už zase neexistuje. Nyní je na Nejvyšším a Ústavním soudu, aby udělaly jasno.
Případ „justiční mafie“ je u konce. Senát Vrchního soudu v Praze, tentokrát pod vedením Romany Vostrejšové, i napodruhé rozhodl v neprospěch někdejší nejvyšší státní zástupkyně Marie Benešové a v úterý jí nařídil, aby se těm, které nazvala „zákulisní justiční mafií“, omluvila. Nový rozsudek mohl přitom překvapit jen málokoho - asi stejně jako předchozí dva verdikty soudce Krajského soudu v Praze Vojtěcha Cepla, který dal pokaždé za pravdu Benešové.
Otázkou tak vlastně není, jak vrchní soud rozhodl, ale proč se názory dvou zkušených soudců tak liší. Odpověď je nasnadě. Potkaly se dva naprosto odlišné soudcovské světy -dlouholetá „kariérní“ soudkyně, která vyznává řád a disciplínu, s o generaci mladším soudcem, který je tak trochu nad věcí - chvíli soudil, pak zkusil politiku, a když v ní neuspěl, vrátil se zase do justice.
Koncentrovaná koncentrace Lidové noviny požádaly Vostrejšovou o okomentování jejího úterního rozhodnutí. Vyhověla částečně, když v pátek odpověděla na asi polovinu písemně položených otázek.
Tak jako ve svém prvním rozhodnutí z února 2009 Vostrejšová Ceplovi nejvíce vytýká, že ignoroval zásadu koncentrace řízení, tedy pravidlo, podle kterého strany sporu musí veškerá svá tvrzení a důkazy „nahlásit“ do skončení prvého jednání. „Soud prvého stupně... přihlížel ke skutečnostem a důkazním návrhům, k nimž přihlížet nesměl, a z nich proto nemohl vycházet při dokazování. Tento závěr je pro danou věc zcela zásadní,“ napsala LN soudkyně.
Cepl podle Vostrejšové neměl například vůbec brát v potaz případ „katarského prince“. Do průběhu jeho vydání do vlasti přitom zasáhli hned dva lidé, které Benešová označila za „justiční mafii“ - exministr spravedlnosti Pavel Němec a někdejší místopředseda Nejvyššího soudu Pavel Kučera. „Zdůrazňuji, že tvrzení žalované (Marie Benešové) o tzv. kauze katarský princ bylo uplatněno při třetím jednání před soudem prvého stupně,“ dodala Vostrejšová.
Řada jiných právníků ovšem na koncentraci jako na zjevenou a neměnnou pravdu nevěří. Kromě Cepla třeba Zdeněk Kühn z Nejvyššího správního soudu. Ten již předloni po prvním verdiktu vrchního soudu o „justiční mafii“ napsal: „Není to však rigidní pravidlo, zákon z něj připouští výjimky - podle vývoje řízení. A jak nedávno vyložil Nejvyšší soud, toto pravidlo nezbavuje soudce ,povinnosti provést i jiné než účastníky navržené důkazy, jestliže potřeba jejich provedení... vyšla najevo do skončení prvního jednání‘.“ Vostrejšová ovšem argumentuje jinými judikáty, bude proto na Nejvyšším a případně Ústavním soudu, aby rozhodly.
Cepl také podle Vostrejšové jednal nepřípustně aktivisticky, když se zabýval pozdějším odvoláním státních zástupců Igora Stříže a Iva Ištvana, kteří doplatili na to, že kritizovali, podle jejich názoru předčasné, ukončení kauzy Čunek. Tato „personální šikana“ byla přitom pro Cepla jedním z klíčových důkazů toho, že v justici mohla existovat vlivová skupina osob, která prosazovala své cíle. Podle Vostrejšové ale bylo takové rozšíření nadbytečné a „soud prvého stupně nerespektoval žalobou vymezený skutek“.
Justiční věž ze slonoviny Po takovém „vykleštění“ Ceplových vývodů Vostrejšové zbyly jen schůzky Němce, Kučery a odvolané nejvyšší státní zástupkyně Renaty Vesecké s ostravskou krajskou státní zástupkyní Zlatuší Andělovou, pod kterou spadal případ Čunek. Pro Cepla byla tato neformální setkání v restauracích, při kterých se mluvilo o Čunkovi, ve spojení s ukončením kauzy Čunek a trestáním nepohodlných lidí naprosto nepřípustná, naopak Vostrejšová je v úterý označila za běžnou záležitost: „Svědkyně Andělová schůzky se žalobci nevnímala jinak než jiné schůzky v minulosti... To by jinak justiční představitelé nesměli vést jakoukoli diskusi o právních věcech. Uzavírali bychom je do jakési věže ze slonoviny.“
Ve svém úterním rozhodnutí použila Vostrejšová nově argument, že Benešová coby advokátka nemá na nadsázku a expresivní výrazy, které vůči Vesecké, Němcovi a Kučerovi použila, nárok: „Zákon o advokacii speciálně ukládá zdrženlivost... právo na expresivitu tady přiznat nelze.“ Cepl naopak právo advokátky a političky Benešové na nadsázku nijak nezpochybňoval. Málo erudovaný nedbalec Oba soudci četli a slyšeli to samé, kvůli své naprosté nekompatibilitě ale rozhodli naprosto odlišně. A pokud se zabrousí do minulosti, není se co divit - podle Vostrejšové se urážky prostě „nepečou“, Cepl je naopak ochoten „pustit“ leccos.
Vostrejšová třeba v roce 1993 zakázala předběžným opatřením psát Českému deníku o řediteli pražské policie Pavlu Hofmanovi, protože o něm noviny přinášely kritické články. O tři roky později pak rozhodla, že poslanec ODS Andrej Gjurič se musí omluvit republikánovi Janu Vikovi za to, že jej nazval fašistou. Cepl naopak v roce 2008 uznal, že se David Rath nemusí omluvit Topolánkovu poradci Marku Dalíkovi. Rath o Dalíkovi řekl, že korumpoval přeběhlíky z ČSSD, a Cepl rozhodl, že „šlo o tvrzení, ale nikoli nepravdivé“.
Vostrejšová vidí chybu u Cepla a označuje ho za nejhoršího ze soudců, jejichž případy se musí při odvoláních zabývat. „JUDr. Cepl, co do znalosti procesních předpisů, co do úrovně protokolace a celkové práce se spisem, co do stylistické úrovně písemných rozhodnutí, co do počtu opravných usnesení, která vzhledem k nedbalému přístupu k plnění svých povinností musí vydat, co do počtu vrácených věcí bez věcného vyřízení proto, že pomíjí povinnosti dané mu občanským soudním řádem, jednacím řádem či kancelářským řádem, je nejméně odborně erudovaným soudcem, jehož rozhodnutí v rámci působnosti Vrchního soudu v Praze projednávám.“
Cepl, kterému vrchní soud sebral v minulých letech osm případů, nechtěl na kritiku jakkoliv reagovat.
