Tak nevydrželi – nenávidění celou Amerikou a pod hrozbou drakonického zdanění odměn šéfové American International Group (AIG) začali vracet své štědré bonusy. Ze 165 milionů dolarů, které si vyplatil management státem dotované pojišťovny, by se až 80 milionů mohlo vrátit zpět do státní kasy.
Dnešní kajícníci zjevně přemýšleli nad radou senátora Chucka Grassleyho. Ten šéfům AIG doporučil „přijít před americký lid, uklonit se a omluvit se. A potom buď rezignovat, nebo spáchat sebevraždu“. Nejprve uvažovali o sebevraždě (tedy peníze si ponechat a spustit proti sobě hněv celé Ameriky), nakonec zvolili omluvu a doufají, že nedojde na vynucené rezignace.
Aféra s bonusy AIG tedy pravděpodobně končí. Kdo je ale vlastně viníkem – opravdu jen ti, kteří využili příležitosti naplnit si kapsu v dnešní neprůhledné „bonusové kultuře“ manažerů?
Snadné terče Šéfové AIG zjevně podcenili naštvanost daňových poplatníků, kteří sanují velké finanční a průmyslové korporace. Teď už nestačí platy a odměny jenom nezvyšovat, je nutné se jich na čas úplně vzdát – což pochopili například šéfové automobilového průmyslu z Detroitu, když si šli do Washingtonu pro státní pomoc.
Jenže v AIG se manažerům výdělek jeden dolar ročně po vzoru detroitských zdál trochu málo. Proto koncem minulého roku své bonusy ořezali o 93 milionů a mysleli si, že tím to vše skončilo. Jakmile se ale provalilo, že i přes snížení odměn se v pojišťovně pořád vyplácí hodně přes sto milionů v systému firemních bonusů, veřejnost se vzbouřila. Jakým právem se vůbec odměňuje ve firmě, kterou vláda musela z donucení fakticky zestátnit a nalít do ní přes 170 miliard?
Z pohledu manažerů AIG ale všechno vypadá trochu jinak. Kontroverzní vyplacené odměny šly především na „zadržovací bonusy“, tedy odměny za to, že manažeři z potápějící se firmy neutečou do jiné.
Takové platby jsou zcela obvyklé a není divu, že šéfové AIG vytahují korespondenci s ministerstvem financí, ve které proti bonusům nic nenamítal ani Obamův šéf státní kasy Timothy Geithner. Šílený jim musí připadat i zákon z americké Sněmovny reprezentantů (Senátem už pozastavený), podle něhož se většina odměn ve státem vykupovaných firmách od Nového roku měla danit 90 procenty.
Smysl „zadržovacího bonusu“ vypláceného manažerům v dobách útlumu podniku, riskantních akvizicí či krize tento zákon spolehlivě stavěl na hlavu: kvalitní manažeři, kteří se bez problémů uchytí ve zdravých podnicích, by odešli, a zůstali by ti špatní, kteří AIG svou neschopností zatáhli do nynějších problémů a o které není zájem.
Amerika se tak se zpožděním přidala k celosvětovému odstřelování systému ohodnocování vrcholných manažerů. V německém 500miliardeurovém balíku na výkup bank bylo už od počátku ustanovení, že plat nad půl milionu je ve vykupované bance nepřípustný. V Irsku snížili manažerům dotovaných firem plat o třetinu a zrušili jim bonusy za výkonnost. Ve Francii, kde místo zákona stačí slovo prezidenta, Nicolas Sarkozy pravil, že od bank jako „minimální“ gesto čeká zrušení bonusů. A v Británii chce premiér Gordon Brown prosadit osekání „bonusů za krátkodobé výsledky“. Právě v Británii ale zaměstnanecký web eFinancialCareers. com přinesl průzkum, podle něhož 49 procent bankéřů zvažuje opuštění země, pokud by jim stát direktivně seškrtal odměny (zjevně jde o tu kvalitnější polovinu finančníků). Reforma bonusové kultury Systém odměn pro vrcholové manažery se tedy ocitá na rozcestí. Veřejnost a politici jsou pobouřeni, že firmy, které musí zachraňovat státní kasa, svým manažerům dál vyplácejí královské bonusy. Na druhou stranu ale radikální ořezání pohyblivých částí platu jen oddělí zrno od plev – a plevy ponechá ve firmě, zrovna když je firma v největších obtížích.
Jeden z mála seriózních návrhů reformy „bonusové kultury“ dodal Institut mezinárodních financí (IIF), světová asociace organizací na finančním trhu: „Kompenzační pobídky by měly být odůvodněny výkonem, navázány na zájmy akcionářů a dlouhodobou a trvalou výdělečnost firmy,“ zní první ze sedmi návrhů reformy z dílny IIF. Mezi dalšími najdeme i to, na co systém bonusů AIG evidentně kladl malý důraz: „Kompenzační pobídky by měly zahrnovat položku, která odráží celkový výkon firmy a úspěchy v pokrývání rizik.“
U AIG to znamenalo ubrání 93 milionů. Je zřejmé, že v případě této největší americké pojišťovny se mělo vracet daleko víc. AIG se chovala drze, přesto by nebylo správné systém bonusů ve státem dotovaných firmách kompletně rušit. Firmy by přišly o cennou pomůcku k udržení výkonných manažerů. Na vrcholných pozicích by potom zůstala jen úřednická šeď – a od té by po jejích žalostných výkonech senátor Grassley nemusel požadovat vrácení odměn, ale jen tu sebevraždu.
***
Kontroverzní vyplacené odměny šly především na „zadržovací bonusy“, tedy odměny za to, že manažeři z potápějící se firmy neutečou do jiné
