Ve Čtrnáct S se také sdružil stejný počet umělců, kteří pak různými způsoby reflektují zkušenosti se samotou, snem, sexem, strachem, soustředěním a podobně. Možná právě toto spojení není nijak zvlášť důležité, spíš je zajímavý výběr pojmů bez ohledu na tento vnější vztah.
K účasti na projektu byli vyzváni tvůrci různých generací a rozdílného zaměření. Každý z nich přistupuje ke zmíněným tématům jinak, každý z nich volí rozdílné výrazové prostředky. Jde tedy o rozsáhlý komplex výpovědí, které spojuje průzkum lidské psychiky zabývající se i nejtemnějšími hlubinami. Ke zdůraznění této problematiky jistě přispívá, že se projekt uskutečňuje v syrovém, zatím jen částečně upraveném prostoru.
Jednou z nejzajímavějších instalací se zúčastnil František Skála, kterému je blízké téma smrti. Tak jako už mnohokrát v minulosti prokázal svou schopnost přistoupit k tématu s nadsázkou a ironií. Opět projevil svůj typický smysl pro vystižení absurdity. Petr Nikl tentokrát zaujal novým nápadem. Zajímavě si hraje se „světelným stínem“, pracuje s vnitřním a vnějším prostorem, s prozářením objektu jednoduchého (snad falického?) tvaru. Josef Bolf vyjádřil v monumentální expresivní kresbě sugestivním způsobem motiv smutku. V tvorbě Michala Pěchoučka hraje závažnou roli sex, i když k němu přistupuje se zdánlivou lehkostí. Jeho obrazy působí zasněně, křehce a zároveň hořce. Přitom v nich samozřejmě objevíme nezjednodušený a nejednoznačný přístup k tématu, kterým se svým způsobem (ať už přímo, nebo nepřímo) zabývá takřka každý umělec. Navíc s nadhledem reaguje na vývoj současné společnosti.
Viktor Pivovarov si vybral téma středu a s jemným humorem nenápadně parafrázuje určité projevy ruské avantgardy. Jiří Černický se ve své tvorbě zamýšlí nad tím, kde začíná či končí umění, v jakém poměru je k dalším oblastem lidské činnosti, co všechno se může stát předmětem jeho zájmu. Federico Diaz patří k osobnostem, které odůvodněně užívají nejrůznější technologie. Jeho projev se pohybuje na rozhraní mezi výtvarným uměním a filozofií. Jsou pro něj příznačné až futurologické architektonické vize, v nichž se prolínají reálné i nereálné světy. Kateřina Závodová patří k originálním mladým videoartistkám. Dokáže upozornit na jevy a vztahy, kterých bychom si sami sotva všimli. Její projev je velmi úsporný, až postminimalistický. Kamila Ženatá opsala překvapivě výrazný oblouk od kresby a grafiky až k multimediálním instalacím, ve kterých kombinuje projekci, objekty a zvuk.
Koncepce výstavy je založena na mimovýtvarných souvislostech, trochu násilně spojuje některé až nesourodé umělecké typy. Každopádně je však odvážným pokusem přistoupit k interpretaci umění z nezvyklých pohledů.
HODNOCENÍ LN *** Čtrnáct S
Centrum současného umění DOX Praha. Do 16. srpna
