Před vídeňským muzeem MAK se od začátku října tyčí nová lampa veřejného osvětlení. Designér Ross Lovegrove jí vtiskl tvar stromu a vlastnosti světlušky. Díky solárním panelům se přes den nabíjí a v noci pak svítí. Jmenuje se Solar Tree.
Ve dvoraně stejného muzea přistála maketa vesmírné lodi od téhož designéra. Připomíná medúzu a je posázená stovkami krystalů od Swarovského. Lampa posunuje realitu našeho všedního života do roviny zázračné podívané, vesmírná loď okouzluje iluzí reality.
Pro dnešek typická situace - na jedné straně vstupujeme do iluzivních krajin a příběhů, které jsou ve skutečnosti reálné, a na druhé straně jsou věci a situace tvářící se neskutečně reálně pouhou iluzí. Designéři na tom mají lví podíl, mění tvar i charakter věcí, nutí nás k pohybu. Vedle kybernetických vizí stojí za povšimnutí ještě jeden proud - řekněme malířský. Jestliže se kdysi malíři snažili co nejvěrněji zachytit skutečnost, designéři dnes vracejí skutečnosti podobu črt, skic, nebo dokonce jen abstraktního gesta.
Klasickým případem takovéhoto vizuálního gesta je například projekt Roberta Stadlera Oil Spill. Sedací prvky z černé kůže mají podobu nesourodých černých louží, jakoby rozstříklých po interiéru. Že jde o sedací soupravu, nám napoví jen ikonické čalounění buržoazního komfortu značky Chesterfield. Tato podoba sedací soupravy však není jen formálním konceptem, různorodost prvků i jejich variabilita rozšiřuje možnosti sezení, nebo lépe řečeno odpočinku.
Podobně abstraktně ke svým realizacím interiéru přistupuje i Jerszy Seymour. Základním materiálem je pro něj polyuretanová pěna, kterou nanáší do prostoru po vzoru graffiti umělců. Své 3D tagy (znaky) pojmenoval slovem scum (sajrajt). Interiéry vzniklé pomocí pěny jsou jakési přízračné organické jeskyně vytvořené speciálně pro konkrétní účel. Scum si v jeho podání našel i cestu do podoby konkrétních předmětů, které jsou sériově vyráběny nebo pro tuto výrobu připravovány. Ať už jde o lampy nebo nejnověji o křeslo případně nazvané New Order, navržené v rámci limitované Vitra Edition. Seymour při jeho realizaci zdokonalil tradiční plastové zahradní křesílko, doplnil podpěrku hlavy a pomocí scum vytvořil čalounění i pocit jakéhosi neukončeného procesu.
Dynamický charakter takto vzniklých předmětů je pak vedle možností nového formálního vjemu další vlastností, na kterou stojí za to upozornit. Místnost s olejovou sedací soupravou stejně jako lampa scum vyvolávají pocit, že jsme vstoupili doprostřed děje, že se olejové skvrny roztečou a možná i zmizí, stejně jako lampa, která jako by byla jen pozůstatkem velké šlehačkové bitvy. Ještě dál došli v tomto ohledu bratři Campanové. Jejich drátěné křeslo Corallo, navržené pro italskou společnost Edra, je už klasickým kouskem. Při prvním pohledu na něj vám možná ujde, že jde vůbec o nějaké křeslo. Chumelenice drátů spíš připomíná kresbu, nebo ještě lépe záznam rozkreslování tužky. Čáry vedené bez ladu a skladu jsou však umně tvarovaným křeslem.
Od kresby do hájemství dadaistických koláží Kurta Schwitterse pak přivádí design Maarten Baas, kterého si možná pamatujete coby autora kolekce Smoke, křesel a lustrů dokončovaných pomocí ohně. Baas je skvělý palič a také bavič. Jeho křesla Hey vytvořená z různých částí židlí a předmětů, jako jsou vidle, trubka nebo věšák, mají charakter přízračných dadaistických soch, které však zároveň plní praktický účel. Ale abychom nezůstávali jen v zahraničí. Pohyb, napětí i hru s realitou pomocí převedení uměleckých přístupů do světa užitých předmětů nalezneme i v Čechách. Uvědomil jsem si to na Designbloku nad prezentací dvojice Whitefruits.
Malé série porcelánových kousků Antonína Tomáška a Gabriela Vacha jsou důkazem, kolik emocí, příběhů a poetiky v sobě může nést obyčejný hrnek, vázička nebo talířek. Právě dětská souprava talířů Bolíto od Gabriela Vacha mne přivedla k tomuto textu, přestože je zde ve srovnání se všemi zmíněnými projekty práce designéra méně viditelná. Gabriel si vzpomněl na obrázkové talíře s postavičkou doktora Bolíto, které jej doprovázely celé dětství - podobně jako miliony dalších českých dětí od třicátých do sedmdesátých let. Vyhledal porcelánky, které je vyráběly, zkombinoval tvary i kresby tak, aby vznikly docela nové kombinace těchto příběhů, a do nich pak následně vstupoval a měnil jejich vyznění. Při obědě z těchto talířků se tak setkáváte s něčím hodně známým a blízkým, ale pokud o této kolekci nic nevíte, také zneklidňujícím. To, co bylo ve vašem dětství jen pouhým dekorem, se najednou stává skutečným příběhem. Příběhem Doktora Bolíto, ale i vaším příběhem. Design útočí na vaše vzpomínky a vy, aniž jste to čekali, putujete napříč časem.
Všechny předměty, o nichž píši, mohou působit jen jako okrajové jevy současného designu, ve skutečnosti ovšem zásadně ovlivňují jeho vývoj. Neortodoxně pracují s formou jako prostředkem umožňujícím nové vnímání okolního prostoru a za základní materiál si berou naši psychiku. Přinášejí pohyb, změnu, očekávání - a to je určitě víc než jen pouhé přinesení další formální varianty starého předmětu. V okamžiku, kdy se naše sny stávají realitou, nadešel čas do těchto snů také vstoupit.
***
Jestliže se kdysi malíři snažili co nejvěrněji zachytit skutečnost, designéři dnes vracejí skutečnosti podobu črt, skic, nebo dokonce jen abstraktního gesta
O autorovi| Jiří Macek, organizátor výstav designu Autor je šéfredaktorem časopisu Blok a kreativním ředitelem Profil Media, producenta dnů designu v Praze Designblok
