Bylo mi čtrnáct, když jsem dorazila do Paříže. Byla jsem nadšená. Paříž je, i díky dědečkovi, který se v ní narodil a krásně o ní vyprávěl, moje láska.
Vzpomínám si, jak jsme se s kamarádem Cédricem opili a bloumali noční Paříží a potkávali divné lidi a všemu se smáli. Brali jsme to přes République, kolem Bastilly, kde to ohromně žije, je tam spousta klubů a kaváren. Je tam i jeden takový bar, jméno už jsem zapomněla, ve stylu 60. let, kde jsme se vždycky stavili. Tmavé světlo, interiér do oranžova, pohodlná kulatá křesla a spousta dobrých koktejlů... Mimochodem Cédric, s nímž kamarádím dodneška, se nedávno oženil... S Češkou, se kterou se seznámil na mém koncertě. Svatbu měli v první městské části, čekala jsem romantiku a že si pobrečím, ale na úřadě to šlo jak na běžícím páse – odbylo se to během čtvrt hodiny a měli jsme pět minut na to vyfotit se a odejít. Bylo mi to trošku líto, ale vynahradila to následná oslava poblíž Paříže. Honosný zámeček jak z filmu, bylo krásně, procházeli jsme se po rozlehlých zahradách, okolo cválali koně...
Mezi lidmi jsem pořád, a tak mě stejně nejvíc bavilo být doma. Sobotní ráno (vlastně poledne), vybíhám pro čerstvé croissanty a voňavé boulangerky do pekárny na rohu a zase rychle domů. Pouštím si staré francouzské filmy (třeba s Pierrem Richardem, s nímž jsem se v Paříži přes pár známých setkala, a splnila si tak sen) a je mi dobře. V podvečer procházka na Sacré Coeur, a i když tam proudí davy turistů, je to magické místo, kde může být člověk úplně sám.
A celá Paříž jako na dlani. Občas jsem si zalezla dovnitř kostela a zapálila svíčky. K večeři třeba v restauraci na náměstí Gambetta ve čtvrti Gambetta, kde jsem bydlela, nějakou ze sýrových specialit, například rakletu. Je to trošku samoobsluha – uprostřed stolu stojí plotýnka a každý má svoji pánvičku. Na ni si dá sýr, na plotýnce se zatím opečou brambory či zelenina... Pak se vše sešoupne na talíř a polije rozteklým sýrem. Nebo fondue. Rozteklý sýr, do kterého se namáčejí chlebíky. Francouzi u toho hrají takovou hru, že komu spadne chlebík z vidličky, platí třeba víno.
Večer si pouštím muziku. Pokud je mi smutno, ráda se v tom matlám, a tak nastoupí Björk nebo Benjamin Biolay – to je následovník Serge Gainsbourga, francouzského Boha. Znáte tu písničku Je T'aime... Moi Non Plus, jak tam tak hekali? To je on. Takové to povídání, klídeček, to Benjamin umí taky dokonale.
O autorovi| zaznamenal Milan Vidlák
